25. hodina – Poslední den svobody Edwarda Nortona

Svobodný život Montyho Brogana (Edward Norton) se rychle chýlí ke konci – za 24 hodin si začne odpykávat sedmiletý trest ve vězení. Někdejší král Manhattanu dá brzy sbohem způsobu života, na který si zvykl – životnímu stylu, který mu otevřel dveře nejluxusnějších newyorských klubů, ale také jej odcizil od jeho nejbližších. Během posledního dne na svobodě se Marty pokusí znovu spojit se svým otcem (Brian Cox), který na něj nikdy nezanevřel, a sejde se …se dvěma nejlepšími přáteli ze starých časů, Jacobem (Philip Seymour Hoffman) a Slaughterym (Barry Pepper). Ve hře je také jeho přítelkyně Naturelle (Rosario Dawson), která mohla (ale nemusela) být člověkem, díky jehož informaci se o Montyho začala zajímat policie. Monty si není ničím příliš jistý, ale s rychle ubývajícím časem je třeba učinit několik důležitých rozhodnutí.

Režisér Spike Lee patři mezi velmi talentované filmaře, který stojí třeba za filmy jako Jednej správně či BlacKkKlansman. Jakožto k scénáristovi jsem si ale u jeho filmů vždy našel menší výtky a právě možná proto je můj nejoblíbenější film od Spikea Lee ten film ke kterému Lee scénář vůbec nepsal.

Strůjcem scénáře k 25. hodiny je totiž David Benioff (který se později stal jedním ze showrunnerů Hry o trůny), který navíc scénář napsal dle své stejnojmenné novely. A jak je většinou těžké zadaptovat nějakou knihu do filmového scénáře, tak právě u případů jako Benioff/25. hodina je více než jasné, že pokud ten dotyčný umí psát filmový scénář tak může vzniknout povedená adaptace. Kombinací režie Spikea Lee a scénáře Benioffa tak ve finále vzniká velmi silné drama, které skvěle vystihuje život ve společnosti a právě proto tak sedí k někomu jako je Spike Lee, který ale tentokrát po Jednej správně nebo Malcolmu X dává rasovou nevraživost stranou a i proto, že tentokrát díky své neúčastí na scénáři nemá možnost tak brutálně prosazovat své politické názory je 25. hodina za mně určitě vrcholem jeho kariéry. Přesto ale zápletka 25. hodin vysvětluje proč by měl zrovna někdo jako Spike Lee tuto látku adaptovat.

25. hodina je filmem ve kterém hlavní hrdina Monty Brogan začíná novou etapu svého života. Uvědomuje si, že si odsedí výraznou dobu ve vězení, zároveň ale počítá, že po konci trestu skutečně začne nanovo. Ještě před začátkem jeho vězeňského pobytu ale přece jen musí rozloučit s lidmi na kterých mu záleží. Všechny tyhle silné momenty fungují především díky mistrovskému výkonu Edwarda Nortona, který zde za mně předvádí svůj životní výkon. Zároveň ale Spike Lee skvěle pracuje i s ostatními postavami, ať už se dvěma nejlepšími kamarády Montyho v podání Philipa Seymoura Hoffmana či Barryho Peppera. Hoffman je jako vždy velmi super, Barry Pepper zde poté po výrazných vedlejších rolích ve filmech Zachraňte vojína Ryana a Zelená míle dostává výraznější prostor a i on zde pravděpodobně předvádí svůj životní výkon. Zároveň se tu ale nesmí zapomenout na bravurního Briana Coxe, který jednou dostává možnost předvést se v nezáporné roli, velmi fajn Rosario Dawson nebo Annu Paquin.

Zároveň krom osobní zápletky o ukončování a začátku životních etap se tu objevuje výrazný dějový prvek a to vyrovnávání se s událostmi po 11. září. Prvek, který v knižní předlože chybí, protože se kniha vydala ještě před 11. zářím a i on ve finále ve spojení s touto osobní zápletkou funguje a to především v rámci naprosto bravurního zrcadlového monologu ve kterém se Monty obuje nejen do svých blízkých ale i do fungování celých Spojených států a právě ve spojení Leeho dynamické režie, Nortona naprosto fenomenálního hereckého výkonu a skvělému střihu vzniká jedna z nejpamětihodnějších filmových scén dob a to i přesto, že jde opravdu jen o zobrazení vnitřních pocitů protagonisty.

Právě díky tomuto a podobným momentům je 25. hodina malým a zároveň velkým filmem. Fenomenálními výkony, skvěle padnoucí hudbou Terence Blancharda, kamerou Rodriga Prieta a hlavně onou sveřepostí a silou celého vyprávění, které vrcholí jedním z nejpůsobivějších konců všech dob vzniká jeden z nejsilnějších filmových zážitků v dějinách kinematografie, který je dost možná ve finále vidět několikrát a objevovat v něm postupně čím dál tím více vrstev a myšlenek. I to je důkaz mistrovského komplexního díla, které možná bylo krátce po období útoku na 11. září aktuálnější, nic ale neztratilo na svém kouzlu a především naprosto mistrovské kvalitě. Nejvyšší možný palec nahoru už jenom díky Fuck monologu!

Trailer:

Verdikt: 5 z 5


Photo © 2002 Touchstone Pictures

Related Posts

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *