Ovdovělá Sara Goldfarbová (Ellen Burstyn) žije na Coney Island a snadno podléhá mámení televizních pořadů. Právě teď drží dietu, aby se mohla účastnit jedné ze show. Její milý ale bezmocný syn Harry (Jared Leto) má novou přítelkyni Marion (Jennifer Connelly) a společně se snaží čelit bolestné realitě útěkem do snů. Ani Harryho nejlepší přítel Tyrone (Marlon Wayans), který se živí prodejem drog, nemá snadný život. A tak se čtveřice lidí, jimž osud …nepřál štěstí, točí v bludném kruhu bezmoci a beznaděje……
Než aktuálně v roce 2020 napíšu podrobnější názor na Requiem za sen, tak se vrátím ke svému zkracenému názoru z roku 2016: Většinou se mi stává že vidím dobře hodnocený film a pak………… no pro mně není tak dobrý jako pro ostatní. A tohle je ten případ. Film je poutavý a dobrý s zajímavým vizuálem a krásnými hereckými výkony ale přesto mi přijde nedostatečný na to správné vygradování. Rozhodně však nejde o špatný film. Právě naopak. Film je dobrý ale ne tak jak jsem slyšel. A je mi fakt líto Marlona Wayanse. Umí hrát a dneska hraje v nekvalitních shitech. Kdyby po premiéře tohohle filmu trošku na své kariéře zapracoval možná by se dostal výš. Ale toto je ten film který možná jednou docením i víc….. Píše se rok 2020 a stalo se!
Requiem za sen je ten film ke kterému jsem si musel jako filmový fanoušek vztah pomalu budovat a to i přesto, že jsem se tehdy v roce 2016 vlastně zařekl, že už ho nikdy nechci vidět. A ne proto, že byl brutálně špatný a naprosté znásilnění pojmu filmová tvorba. Bylo to proto, že to byl jeden z nejdepresivnějších filmových zážitků všech dob, který ve mně ještě pár hodin poté budil ty nejhorší možné negativní pocity. Prohloubil mou nenávist k uživatelům drog a opravdu ještě dlouhou dobu ve mně vyzníval. Zároveň jsem ten film ale nikdy prostě tolik nemusel. Bral jsem to jako film s dobrými herci a především jsem zde cenil úlohu Marlona Wayanse, kterého po účasti v jeho komediích z poslední dekády nemůžu už vystát a zde předvedl, že by na to reálně mohl mít. Miloval jsem výkon Ellen Burstyn, stejně tak jsem hodně cenil výkony Jareda Leta i Jennifer Connelly. Vždy jsem měl rád jeho vizuál, vždy jsem si ale říkal, že mi tam něco chybělo. Nebyl jsem úplně spokojen s jeho gradací a snad jsem si i tehdy říkal, že bych chtěl mít film delší. Teprve po opětovném shlédnutí si ale uvědomuji několik věcí:
1) Vyvrcholení filmu je to nejlepší možné jaké mohlo být
2) Délka okolo 90 minut je dostačující a má díky tomu též bravurní živé tempo, které je podporováno živelným vizuálním pojetím a bravurní technikou rychlých střihů, která se ve filmové branži nazývá Hip Hop montáží
3) Jak bych vlastně mohl chtít víc od filmu, který skvěle funguje jako psychologické drama, drogová prevence, funkční romantické drama i geniální studie pádu člověka na dno?
Byl jsem tehdy vlastně až příliš tvrdý nebo příliš hloupý? A změnilo se vlastně něco? To teď není podstatné, důležité je si ujasnit, že je Requiem za sen film, který sice není lehké zkouknout a někomu bude v životě stačit jedno shlédnutí i kdyby mu film přišel sebelepší, za divákovu oběť ale předvede skutečně depresivní a funkční drama o pádu člověka na dno kvůli závislosti. Tenhle film se pravděpodobně zasloužil o to, že i sebelepší dokument o drogové prevenci bude trochu nadbytečný, protože si aktuálně asi nedovede nikdo představit, že by se v téhle něco Requiemu za sen v dohlédně době vyrovnalo. I proto se dá snadno pochopit časté umíštění Requiemu za sen třeba na seznam nejzásadnějších či nejdůležitějších filmů všech dob.
Darren Arafonsky se tehdy v roce 2000 zapsal do hledáčku těch talentovaných režisérů, které se vyplatí sledovat. Po svém debutu Pí se Arafonsky vrhnul na adaptaci románu Huberta Selbyho Jr. (autory scénáře filmové adaptace jsou oba dva) a i když jsem román nečetl tak se údajně adaptuje opravdu věrně. Arafonsky se nicméně dokáže postavám dostat velmi správně do kůže a je velmi snadné hlavní postavy odsoudit a nenávidět je, stejně je ale ve finále možné si k ním i najít cestu a pochopit je. Návykovost totiž opravdu není snadná disciplína a i když každý z nás může zarytě tvrdit, že se jemu nemůže stát, že by se stal závislým tak to rozhodně neznamená, že se závislým nestane. Hlavní postavy se přesně do takové fáze dostanou. Jsou závislí, ale neuvědomují si to. Jde to s nimi z kopce ale neuvědomí si to. Někteří z nich padnou doslova na dno a uvědomí si to….. ale příliš pozdě.
Arafonskyho naprosto šílené vizuální uchopení spojené s perfektním střihem Jaye Rabinowitze je ve finále naprosto geniální a dodává hodně snadno neskutečně silný audiovizuální zážitek, který ještě více podtrzuje tu veškerou ,, všichni jsme v prdeli´´ atmosféru. Téhle atmosféře většinou až naprosto šíleně též dopomáhá kamera Matthewa Libatiquea, především v těch pasážích ve kterých Libatique použije rybí oko. A do téhle už tak šílené kompozice si ještě přidejte naprosto mrazivou hudbu Clinta Mansella, jehož geniální Lux Aeterna jednoduše nejde vypustit z hlavy jen tak snadno. Už jen díky naprosto mrazivému finále, kterou tahle hudba dělá ještě silnější než by to bez ní šlo.
Už první hodina skvěle buduje napětí a postupné zhoršování závislosti, poslední půlhodina je ale naprosto brutální a nemilosrdná. Je jedno jestlli přistoupíte na hru, že si za to hlavní hrdinové můžou sami nebo jich budete litovat…. Jejich následky vás zničí stejně. Ve finále se dá určitě diskutovat jestli ten film není přece jen až moc doslovný a ještě brutalněji se dá hádat o tom jestli je skutečně dokonalý. Ve finále dost možná přece jen není. Veškerá ta psychická nálož, audiovizuálně silná stránka a herecké výkony ale přece jen přesvědčí, že se tady nemá jít pod níž než plnou palbu. Spíše těsně nad ale rozhodně ne pod. Už jen kvůli opravdu naprosto parádnímu výkonu Ellen Burstyn, který je i určitě její životní. A bohužel to samé musí automaticky platit i o Marlonu Wayansovi.
Film, který jsem až napotřetí ohodnotil tak jak by si objektivně zasloužil a budu se jeho opětovnému zhlédnutí bránit méně než po prvních shlédnutích. Pořád ale platí, že na tento film musí být člověk silně psychicky naladěný a pokud si někdo myslí, že po opětovném zhlédnutí už ho především ten skutečně silný závěr nemůže rozhodit…. Tak ano, může! Od Aronofskeho jinak spíše budu mít více rád Černou labuť, která je sice úplně jiná, stejně jako Requiem za sen je to ale neskutečně silný psychologický zážitek. A vlastně skoro o všech Aranofskyho filmech (Pí jsem neviděl) platí, že je mám fakt rád a beru ho jako neskutečně talentovaného tvůrce, který u každého filmu zkouší jiný styl a zároveň mají všechny jeho filmy něco společné (jen k té Fontáně a Matce! si asi nikdy pevný vztah úplně nevytvořím)…….
Trailer:
Verdikt: 5 z 5
Foto: Artisan Entertainmen