Spider-Man, pod jehož maskou se ukrývá plachý student Peter Parker (Tobey Maguire), který konečně skončil se svou láskou Mary Jane Watson (Kirsten Dunst) se ve své třetí sólovce pouští do boje nejen s nebezpečnými padouchy, ale i se svým temným a agresivním „druhým já“. Jeho láska sice získala angažmá na Broadwayi v muzikálu Vzpomínky na Manhattan, ale kritika její výkon strhala. Peter ovšem nemá čas ji utěšovat. Musí do akce a díky různým nedorozuměním se mu jeho dívka začne vzdalovat. Někdejší Peterův přítel Harry Osborn (James Franco), který Petera neprávem viní ze smrti svého otce Normana (Willem Dafoe), ho napadne, ale skončí v nemocnici s těžkým zraněním. Peter se také dozvídá, že skutečným vrahem jeho strýce Bena (Cliff Robertson) je zločinec aktuálně na útěku Flint Marko (Thomas Haden Church) a začíná ho stále víc ovládat záhadný symbiont, měnící jeho červenomodrý kostým v černý. Dokáže se mu ubránit a získat zpět tu, kterou tolik miluje?
Rozebírání Spider-Mana 3 Sama Raimiho je velmi obtížná věc. Pro spoustu lidí představuje Spider-Man 3 hořkosladký konec potencionálně úžasné trilogie, který nedosáhl geniality původních dvou snímků a pošramotil pavoučímu hrdinovi tak trochu pověst. V mém osobním názoru na Spider-Mana 3 si tak trochu připadám jako ďáblův advokát, když se pokouším vysvětlit proč je dle mně Spider-Man 3 nejenom důstojným, ale i parádním zakončením, které pro mně ve své době premiéry definitivně zakončilo nejlepší komiksovou trilogii všech dob, kterou překonala až kompletní Trilogie o Temném rytíři.
Spider-Man 3 je naprosto úžasnou ukázkou toho, když se skloubí osobní režijní vize s myšlenkami producentů respektive hlavounů studia. Původní stěžejní myšlenka Sama Raimiho byla ta, že by Spider-Man 3 pojednával o tom, že by si Peter Parker uvědomil, že v lidech, které považuje za zločince je kousek lidskosti. Ze Spider-Mana 2 se vrátil scenárista Alvin Sargent a za kompletním finálním scénářem tak stojí Sargent, Raimi a jeho bratr Ivan Raimi, který si vždy ve filmech svého bratra zahraje menší roli a spolupracoval na scénáři i k jeho předchozím filmům jako Armáda temnot. Stěžejní také pro Raimiho bylo vyvrcholení konfliktu mezi Peterem Parkerem a Harrym Osbornem, který by se definitivně za cílem pomsty částečně vydal ve stopách svého otce a jako hlavního záporáka si Raimi zvolil Sandmana, protože mu nejenom přišel vizuálně zajímavý, ale především mu seděl jako záporák do filmu, jehož dalším stěžejním tématem měla být schopnost odpuštění.
Krom Harryho a Sandmana měl mít poté Spider-Man ještě jednoho protivníka. Původního Raimiho nápad bylo využití záporáka Vultura (toho později ve Spider-Man: Hocemoming ztvárnil Michael Keaton a vytvořil jednoho z nejlepších padouchů celého Marvel Cinematic Universe) a do role si vyhlédl Bena Kingsleyho. Nakonec si ale řekl, že pro Adriana Toomese nebylo zas moc prostoru a tak byl ze scénáře vyškrnut a Raimi ho později rozhodl použít v nikdy nerealizovaném Spider-Manovi 4. Ale to je velký předběh- Právě v tuto dobu dorazil producent Avi Arad, který Raimiho víceméně donutil k tomu, aby film obsahoval Venoma. Důvod? Protože je ze všech Spider-Manových záporáků většinou fanoušků brán jako nejlepší. Scénář tehdy už sice obsahoval Eddieho Brocka, ten se ovšem v původním scénáři nikdy neměl stát Venomem. Raimiho využití Venoma nelákalo a postavu osobně nemusel, časem v ní ale přece jen našel zalíbení a podařilo se mu symbionta a Venoma zakomponovat už do tak postavami nabitého příběhu, což ještě utvrdilo zapojení postavy Gwen Stacy, která měla sloužit jako rivalka Mary Jane Watson v oblasti lásky. Sám scenárista Sargent později navrhl, že by možná bylo lepší film rozdělit do dvou částí, ve kterém by jako záporák jednoho filmu sloužil pouze Sandman a záporák druhého filmu pouze Venom, v realizovaném scénáři se ale nenašla ideální pasáž, která by měla příběh rozseknout a tak se nakonec přece jen realizoval jeden velmi obsáhlý film.
Spider-Man 3 je tak ve finále skutečně naplněn velkým počtem postav, třemi záporáky a velkým počtem dějových motivů. Spider-Man 3 už tak z nezaujatého pohledu působí jako scenáristický mišmaš, kde na první pohled je těch postav opravdu až moc příliš a Raimi jako by nevěděl, z jakého tématu skočit na téma jiné. Jenže já si to nemyslím.
Spider-Man 3 pro mně představuje parádní vyvrcholení všech zásadních motivů celé trilogie- S velkou mocí přichází velká odpovědnost, vztah Petera Parkera a Mary Jane Watson/vztah Petera Parkera a Harryho Osborna/vlastně vztah celé ústřední trojice nebo nevyužít svých darů negativními způsoby, ale naopak pro páchání dobra. Spider-Man 3 si poté pohrává s Peterem Parkerem, kterému jeho sláva tak trochu očividně vlezla na mozek (to mělo být právě už součástí původního scénáře bez účasti Venoma) a Petera Parkera se tak namyšleným člověkem stává ještě před tím než symbiont využije ospalého Petera a Spider-Man dostane černý outfit. Nehledě na to jak si může člověk Petera Parkera idolizovat je faktem, že je pořád člověkem, který dělá chybí jako normální člověk. Na začátku Spider-Mana 3 je Peter na bodě, po kterém toužil- Má ženu svých snů. Musí se sice potýkat s faktem, že je rozhádán se svým nejlepším přítelem, pořád si klade za vinu smrt svého strýce a pořád má především ty velké otěže jakožto ochránce New Yorku, přesto se ale Peter Parker snad nikdy necítil šťastněji. A právě svým zvýšeným egem si Peter Parker vydupe cestičku k tomu, aby se všechno rozsypalo jako domek z karet. Spousta lidí může nadávat, že je chování Petera Parkera ve Spider-Manovi 3 pouhým odběhnutím od jeho základního charakteru, jde ale pouze o vyvinutou Peterovu povahu.
Film má sice 3 záporáky, každý ale dostává svou šanci zazářit a každý je víceméně stěžejním záporákem své jedné třetiny. Především je ale každý odlišný a větší počet záporáků ve finále znamená větší překážku pro Spider-Mana, která ve finále pro (původně neplánované) zakončení etap Raimiho Spider-Mana funguje bravurně. James Franco jakožto Harry Osborn dojde k zakončení zajímavého dějového archu a přes všechny ty roztržky dojde mezi ním a Peterem k dojemnému a zdařilému udobření. Sandman je zase skutečně ukázkou toho, že i kriminálník má srdce a má pochopitelnou a uvěřitelnou motivaci a i tady ve finále zásadní zakončení konfliktu mezi ním a Spider-Manem nemá podobu pěstního souboje, ale pouze slovního vyříkání a především vždy náročné věci zvané odpuštění. Eddie Brock zároveň funguje jako zlá verze Petera Parkera, který se po spojení se symbiontem stane Venom, nejobtížnější protivník Maguierova Spider-Man, jehož vizuální zpracování je povedené a skutečně funguje jako ten hlavní záporák, kterého si film šetří na konec.
Raimi zde nezapomíná na své humorné odchylky a ty se zde pro většinu lidí možná vydali až příliš přehnaným směrem. Ano, mluvíme o tančícím Peteru Parkerovi, Peteru Parkerovi, který na ženštiny ukazuje prsty a předvádí s nimi pistolky a který má patku jako Adolf Hitler. Raimi zde možná zlejší verzi Petera Parkera předvádí s tak trochu lehkým nádechem, Peter Parker ale zde opravdu funguje jako tak trochu afektovaný idiot, což je přesně ten efekt, který by na něj symbiont mít měl. Především má ale symbiont na Spider-Mana efekt v jeho větší agresivitě a emoční nevyrovnanosti. Vzhledem k tomu, jak moc málo času při tom velkém času témat je si myslím, že Raimi Peterův ovlivněnou stránku předvedl jak jen to šlo.
Vražda strýčka Bena se zde stává opět využita v rámci představení nového záporáka. Zjistíme, že strýčka Bena nezabil Dennis Caradine, ale Flint Marko, který se shodou náhodou též stane při nezpozorovaném spadnutí do experimentu Sandmanem, mužem, který je schopen se měnit v písek. Flint Marko je nám ale v rámci chronologického vyprávění představen ještě předtím, než se dozvíme jaká historie ho se Spider-Manem pojí a dozvíme se, že je milujícím otcem, který pro svou umírající holčičku udělá co bude moc. Scéna kdy se ukáže, že Flint Marko přežil experiment a stal se Sandmanem je emocionální kanonáda, nejen díky skvělému soundtracku Christophera Younga (ten vystřídal Dannyho Elfmana a i když často opět využívá Elfmanovy motivy se mu též povedlo vytvořit velmi povedené hudební motivy nové), ale také díky tomu, že díky už tehdy pokročilým vizuálním efektům se skutečně podaří emoce prodat prostřednictvím VFX. Thomas Haden Church od pohledu vypadá jako hromotluk a většinu času splňuje tuto úlohu, přesto je to ale skutečně záporák, jenž má ale skutečně pochopitelnou motivaci a vyvrcholení jeho konfliktu mezi Peterem Parkerem a Sandmanem stojí za to.
Topher Grace nepadá tak komplexního a zajímavého padoucha jako James Franco a Thomas Haden Church, přesto se mu ale povedlo ztvárnit fotografa, kterž se dopouští věcí, kterých bych se Peter Parker nedopustil. Za svůj pád na dno si tak Eddie Brock technicky může sám, jeho postava je ale geniálním příkladem toho, že s velkou mocí nutně nemusí ta velká odpovědnost přijít a může se naopak zneužít pro své účely. Spider-Man tak se symbiontovým vlivem, který podněcuje jeho agresivní stránku nepřímým způsobem vytvoří pomstychtivé monstrum, jehož tak právem bude muset zastavit právě on a závěrečná bojová sekvence se dá vlastně brát jako takové rozřešení za vše špatné, čeho se Peter během události Spider-Mana 3 dopustí. Právě zde ale sehrává roli i klíčový vývoj vztahu Petera Parkera a Harryho Osborna.
Harry Osborn měl už od prvního Spider-Mana nakročeno k tomu, aby se po vzoru otce stal tak trochu Green Goblinem a šel se pomstít, fakt, že je Spider-Man Peter Parker ale Harry následně bere ještě o to větší zradu. V rámci scénáře a bojové konfrontace se poté Harry stane obětí amnézie. Líná scenáristika? Možná. Též se to ale dá brát jako geniální návrat ke kořenům, kdy Petera a Harryho tvořilo pouze čisté přátelské pouto. Doba, kdy Harry ještě ze smrti otce nevinil Spider-Mana a nevěděl kdo se skrývá pod maskou tohoto záhadného hrdiny. Dojde přitom i k tomu, že má možná Harry pořád nějaké ty city k Mary Jane a následně i k návratu vzpomínek, které vedou k návratu na začátek filmu a opětovnou krizi, která se sice nakonec přece jen dočká rozřešení za pomocí jednoho odhaleného tajemství, ještě předtím ale Peter Parker ve víru své agresivní stránky Harryho Osborna trvale poznamená……… a je to následně další věc se kterou se musí Peter Parker vyrovnat a především jde o věc, kterou musí Harry Osborn Peterovi definitivně odpustit.
Po celou dobu tak ve Spider-Manovi 3 skutečně hrají úlohu motivy jako pomsta, odpuštění a především možnost výběru. Možnost výběru jak se vyrovnat s danou situací či možnost přístupu. Opět se zde zajímavě pracuje se vztahem Petera a Mary Jane, který je dán před vážnou zkoušku, opět zde má důležitou úlohu tetička May, Stan Lee tu má nejenom nejlepší cameo z celé trilogie, ale především jednu z nejlepších cameo roliček v celé své kariéře. Sam Raimi opět předvádí zajímavé vizuální nápady (milovníci volných pádů a rozbíjení si držek během nich si přijdou na své) a především bravurní bojové sekvence (ať už je Peter Parker vs Harry Osborn poprvé, Spider-Man vs Sandman v metru, Peter Parker vs Harry Osborn podruhé nebo Spider-Man vs Venom) nebo skutečně funkční využití jednotlivých rolí v příběhu- Svůj smysl tak zde přece jen má i ta Gwen Stacy, J. Jonah Jameson tu také je z nějakého důvodu (a J. K. Simmons si jeden moment krade zcela pro sebe jenom díky svým grimasám) a i opětovné využití Willema Dafoeho nebo Cliffa Robertona zde má svůj smysl. A navíc je tu opět stylový Bruce Campbell, který si stylově připravil půdu na to aby se ve Spider-Manovi 4 objevil jako Mysterio. Jenže…..
U pre-produkce Spider-Mana 4, který měl následně rozkopnout dveře vstříc Spider-Manovi 5 a 6 se vlastně celý scénář jako u pre-produkce Spider-Mana 3 opakoval znova. Sam Raimi chtěl Vultura, producenti a studio chtěli Lizarda. Nakonec Sam Raimi řekl dost, s ním odešel i Tobey Maguire a zbytek už je historie. Došlo na dva díly Amazing Spider-Mana a následně se Spider-Man částečně vrátil k Marvel Studios, kde se aktuálně množí zprávy o tom, že by se ve třetí sólovce Spider-Mana s Tomem Hollandem mohl krom Andrewa Garfielda objevit jako návštěvník z jiného vesmíru i právě Spider-Mana Tobeyho Maguiera. Bude tak nakonec skutečně možnost nějakým způsobem dovyprávět příběh Maguierova Spider-Mana? Nebo budeme moci nadále žít s tím, že je Spider-Man namluveným Jakem Johnsonem ve Spider-Manovi: Paralelních světech vlastně Spider-Man Sama Raimiho? To se ještě uvidí, jedná věc je nicméně jasná. Spider-Man 3 není tak špatný film, jak vám většina lidí tvrdí a skutečně funguje jako parádní završení všech motivů a emocionálního budování napříč třemi filmy. Jakmile Spider-Man v závěrečné akční sekvenci začne běhat na pozadí americké vlajky, tak se definitivně schyluje ke konci jedné z nejlepších komiksových trilogií všech dob. A jakmile si společně Peter Parker a Mary Jane Watson zatancují tak jsou definitivně dveře zavřené. Díky Same Raimi, odvedl jsi úžasnou práci a Doctor Strange in the Multiverse of Madness bude pecka!
Trailer:
Verdikt: 5 z 5
Photo © Columbia Pictures Corporation