Hana (Hana Vagnerová) začíná cítit, že její vztah s Petrem (Matyáš Řezníček) se pohybuje v příliš zajetých kolejích. Rozhodne se ho tedy osvěžit a začne s Petrem sdílet své erotické představy a tajné sny. Od vyprávění je pak už jen krůček k činům. Ke zkoumání vlastní intimity, k zážitkům s jinými partnery a ke stále intenzivnějšímu hledání hranic, za které se dá v lásce a sexu zajít. Experiment se svobodou se však může snadno vymknout z rukou….
Polyamorie, nezávislý sex, střídání partnerů. Témata, které rozdělují společnost, u mnohých vyvolávají pohoršení a synonymum pro tabu, do jisté míry je jde poté již zařadit do vlastní subkultury. Jde o témata, která vyvolávají kontroverzi i provokaci, přesně tak se poté mohl jevit i celovečerní debut Tomasze Wińskiho Hranice lásky. Wiński je zároveň spoluautorem námětu, který společně s ním sepsali tři dámy, jednou z nich je poté představitelka hlavní postavy Hany, její jmenovkyně Hana Vagnerová. V Česku se právě ujmutí této látky jeví krapet odvážně a zároveň jde o film, který by díky svému tématu mohl mít adekvátní mezinárodní přesah. Především i proto, že by se na festivalech nutně ztratit nemusel.
Osobní intimitu má každý nastaven jinak, každého pohoršuje něco zcela jiného. V jádru Hranice lásky slouží především jako analýza jednoho vztahu, který zdánlivě upadá do stereotypu. Zdánlivě výrazným mezníkem se ve vztahu se stane ztráta hmotných vzpomínek na posledních 5 let dle všeho prosperujícího vztahu, kdy následně Petr v podání Matyáše Řezníčka prohlásí, že si budou muset udělat vzpomínky nové. Na toto prohlášení pak naváže právě ochutnání zakázaného ovoce, které zdánlivě přináší novou energii do vztahu upadajícího do stereotypu. Ocenit se v tomto ohledu musí převážně výkon dvou hlavních představitelů, kteří dokáží své emocionální rozpoložení zahrát skrze mimiku svých obličejů a vsadit tak na klasické show, don’t tell. Hana Vagnerová se tu má po řádě komediálních rolí konečně šanci předvést ve vážnější roli, prakticky neznámý Matyáš Řežníček poté skutečně dokáže svou postavu vykreslit s minimem dialogů a sázet pouze na svůj obličejový projev.
Právě Petr je ve finále rozkročen mezi láskou ke své partnerce a faktem, že začíná vnímat, že jeho partnerka rázem začíná žít druhý život a po delší době se jeví spokojeněji. Hranice lásky z toho všeho tak ve finále skutečně vychází především jako intimní portrét jednoho partnerského a milostného vztahu, kterému zdánlivá stimulace v podobě nezávazných sexuálních vztahů ve finále může spíše uškodit. Ať už potencionální závislostí na sexu, upnutím se na dalšího sexuálního partnera či tužbou stát se součástí většího celku. Hranice lásky možná v tomto ohledu nefunguje jako ta nejsilnější studie mezilidských vztahů, kdy chvílemi vyvolává pocit, že pořád krapet klouže po povrchu, sympatické je ovšem autenticky působící vyobrazení, přirozeně působící a v jistých momentech správně silně napsané dialogy a v tom, že i když se dá víceméně očekávat směr vyprávění, chvílemi dokáže samotný film přeci jen překvapit. I když možná v závěru zklame tím, že nejde ještě více na sílu a spíše dupe na brzdu.
Po krapet zdlouhavější expozici se přeci jen vyprávění vydává dostatečně zajímavým směrem, kdy dvě ústřední postavy (především Hana) nejsou černobílé, komplikace spojené s jejich novou činností nejsou zjednodušované a především vše skutečně působí autenticky. S podivným světem polyamorie se v průběhu filmu přeci jen vyskytne pár bizarních výjev a sonda do tohoto světa zvládne být v jistých momentech i skutečně nepříjemná. V průběhu filmu je navíc zajímavé sledovat, že i když jde často upřímnost ruku v ruce s důvěrou, zde tomu tak úplně není a upřímnost a projevená touha vyvolává ve vztahu dvou hlavních postav spíše ještě větší díru. Otevřeně sice debatují o detailech svých nových sexuálních prožitků, jak ovšem právě tyto dialogové výměny působí bizarně, časem přeci jen více a více spějí k nevyhnutelnému přetečení už tak napěchovaného poháru.
Wiński se v průběhu jeví jako poměrně šikovný režisér, který umí vystavět scénu, vést herce a v průběhu samotného filmu sem tam přichází s poměrně působivým estetickým nápadem, kterých sice ve výsledném filmu není tolik, minimálně právě v těchto momentech ovšem působí Hranice lásky jako film zručného režiséra. Samotný film se poté skládá z videonhrávek ústředního páru, který zřejmě touží po sbírce vzpomínek, časem se z ovšem z videonáhravek stane spíše schránka pro rozbory oněch sexuálních zážitků a tím pádem se nádech intimnosti krapet vytrácí. Samotná Hranice lásky v tomto ohledu vlastně nikdy nepředkládá otázku, zda je polyamorie v pořádku či nikoliv, hlavním motivem je ve finále spíše ujasnění si osobních priorit.
Do velké míry jde vlastně Hranici lásky vnímat jako studii partnerské krize a snahy vymanit se stereotypům, která ovšem vždy nemusí dopadnout dvakrát ideálně. Tomasz Wiński s komplikovaným tématem pracuje důstojně, kdy by sice výsledek mohl být ještě o poznání komplexnější a především ve finále by mohl jít ještě více na sílu, jde ovšem pořád o slušnou vztahovou analýzu, která se minimálně v českém filmovém rybníčku jeví neokoukaně, zajímavě i uvědoměle….
