Bývalý agent FBI Will Graham (Edward Norton) je již třetím rokem v penzi. Do důchodu odešel po vyšetřování série mimořádně brutálních vražd, kdy se seznámil i s doktorem Lecterem (Anthony Hopkins). Ten mu tehdy pomáhal, Will ovšem netušil, že mu pomáhá právě ten, po kom pátrá. Někdejší kolega Jack Crawford (Harvey Keitel) má nyní na krku neméně hrozivý případ. Masakr dvou rodin, vždy za úplňku. Do plného měsíce nyní zbývají tři týdny, když Jack požádá Willa o pomoc při pátrání po muži, který je s největší pravděpodobností geniálním šílencem nebo ztělesněním zla. Agent ve výslužbě musí znovu nasadit vlastní život a riskovat bezpečnost své rodiny. Jen tak má šanci Červeného draka vypátrat…
Červený drak- první kniha Thomase Harrise, jenž představila světu Hannibala Lectera- se už se jedné adaptace dočkal. Vznikla v roce 1986, jmenovala se Manhunter, režíroval jí Michael Mann a kvůli problému s právy se zde Lecter jmenoval Lecktor. Tato adaptace byla ovšem (naprostým právem) zastíněná skvělým Mlčením jehňátek z roku 1991. V roce 2001 se poté Mlčení jehňátek dočkalo pokračování v podobě Hannibala, o rok později ovšem došlo právě na novou adaptaci Červeného draka. Červený drak přitom předchází událostem Mlčení jehňátek a chronologicky se tak odehrává jako první, jde ale zároveň o poslední film, kde se v roli Lectera představil Anthony Hopkins. Ten se nicméně s rolí Hannibala Lectera rozloučil důstojně a především je Červený drak velmi povedenou záležitostí, která sice nedosahuje kvalit předchozích dvou filmů s Hopkinsovým Hannibalem, konečně ovšem dorazila povedená adaptace tohoto románu.
Jestli má Červený drak z roku 1986 něco lepšího než Červený drak z roku 2002, je to určitě režie- místo Michaela Manna druhé zpracování Červeného draka režíroval Brett Ratner, což je takový ten typ tvůrce bez výrazného tvůrčího přístupu a především měl před Červeným drakem zkušenost pouze s prvními dvěma díly Křižovatky smrti a komedií Otec rodiny. Přesto se ovšem Ratnerovi podařilo natočit důstojný závěr trilogie, kdy to vše ovšem spočívá v tom, že se Ratner snaží do jisté míry napodobit přístup Jonathana Demmea k Mlčení jehňátek. Je to poznat především v tom, že se Ratner snaží podobně jako Demme zachytit v detailech obličeje postav. Přitom všem to ovšem celé opět působí jinak, stejně jako když se v rámci Hannibala s nástupem Ridleyho Scotta na režijní židli změnil tvůrčí přístup. Ratner je ale pořád v případě Červeného draka očividně spíše rutinní režisér.
Obě zpracování Červeného draka ale mají něco společného- Dante Spinottiho. U prvního Červeného draka přitom mezi největší kladné stránky patřila právě vizuální stránka. I v případě druhého Červeného draka je vizuální stránka velice podařená, přičemž se ovšem Spinotti nemůže opřít o filmaře, který by měl takový vizuální cit, jaký měl právě Mann. Právě Spinotti tak ve finále může za to, že Červený drak vypadá tak vizuálně úchvatně, přičemž by nešlo o vizuální kopírku původního Červeného draka.
Červený drak ovšem výborně pracuje s atmosférou a především má mnohem lepší scénář než Mannův Červený drak. Může za to návrat scenáristy Teda Tallyho, který se po Mlčení jehňátek vrátil k psacímu stroji a napsal opět výtečnou adaptaci Harrisova románu, kdy se opět daří vystihnout atmosféru románu, film se knižní předlohy drží velmi věrně a lehké změny jsou opět využité skvěle. Po vzoru Mlčení jehňátek především Tally dokáže skvěle vykreslit jednotlivé charaktery a jejich minulost, přičemž ale nutně nedbá na veškeré detaily z nich a přesto se mu daří postavy bravurně vykreslit.
Nejvíc je to poznat na hlavním záporákovi- Ralph Fiennes válí v roli Francise Dolarhydea. Jeho vynikající ztvárnění schizofrenního vraha, jenž je doprovázen vnitřním hlasem Červeného draka (slavného obrazu Williama Blakea, který též v příběhu sehrává klíčovou roli) se naprosto vyrovná výkonu Teda Levina v roli Buffalo Billa z Mlčení jehňátek, Fiennes má ale oproti Levinovi podstatně více prostoru a má tu navíc jednu podstatnou linku- jeho romance se slepou Rebou McClaneovou je tu prodaná mnohem lépe, než v případě Manhuntera a to i díky silnému výkonu Emily Watson. Právě vztah s Rebou je v porozumění charakteru Dolarhydea naprosto zásadní, protože se ve vztahu s Rebou snaží Dolarhyde potlačit své vražedné choutky, což z tohohle protivníka dělá mnohem komplexnější charakter než pouhého šíleného zabijáka. Fiennes navíc dokáže, aby z jeho Dolarhydea šla nepříjemná atmosféra a jde o výkon, který se téměř vyrovná výkonu Anthonyho Hopkinse.
Hopkins je jako Lecter nadále výtečný, háček dost možná tkví pouze v tom, že třetím filmem už Hopkinsův Lecter definitivně něco ztrácí na své výjimečnosti. Hopkins ale nikdy jako Lecter nespadne do karikaturní polohy, přičemž má navíc kliku v tom, že je v rámci celé trilogie v tomto filmu důležitý vlastně nejméně a po vzoru Mlčení jehňátek vlastně funguje jako takový konzultant. Díky zasazení události před Mlčení jehňátek dává film příležitost předvést, proč Lecter tolik nenáviděl pobyt v Baltimorské věznici, jak fungoval před svým zatčením a především se ukáže, jak vlastně Hannibal skončil za mřížemi.
Edward Norton jako Will Graham nahrazuje postavu Clarice Starlingové a Graham se tak konečně dočkává výtečného ztvárnění. Norton není William Petersen a dostává své pověsti fenomenálního herce. Jakožto protagonista je Nortonův Graham výtečný a Norton má zde možnost předvést svůj výrazný herecký talent, přičemž jeho scény s Hannibalem Lecterem jsou výtečné. Setkání těchto dvou ikonických herců a dvou mužů, kteří se málem navzájem zabili je výtečná, přesto se úplně nevyrovnají dialogovým konfrontacím Hannibala a Starlingové. Právě i kvůli trochu méně zajímavému tvůrčímu vedení za kamerou.
Harvey Keitel je Jack Crawford velmi dobrý, Philip Seymour Hoffman jako Freddy Lounds je fajn, přičemž ovšem v rámci své kariéry předvádí jeden ze svých usedlejších výkonů a Mary-Louise Parker jako Grahamova žena je též velmi dobrá. Potěší i návrat Anthonyho Healda v roli Fredericka Chiltona, jehož konflikt s Hannibalem v následujícím filmu dostává své vysvětlení, háček je ovšem v tom, že v závěrečném momentu tak trochu nefunguje kontinuita. Ale samotný háček tkví už dost možná v tom, že je Hopkins najednou o 10 let starší, přičemž problém je v tomhle ohledu zcela jasný. Celkově ovšem potěší právě tyhle pojítka s dalšími Hannibalovými filmy.
Červený drak je důstojnou tečkou za jednou érou s Anthony Hopkinsem coby Hannibalem Lecterem. Ratner bohužel není Jonathan Demme a ani Ridley Scott, přesto se mu ale podaří vybudovat kvalitní thrillerovou atmosféru a jeho lehké přiživení se na přístupu Jonathana Demmea má v tomhle filmu dobrý účinek. Zároveň má Červený drak výtečné obsazení, bravurní scénář, který výtečně adaptuje knižní předlohu a vymazlený vizuál. Problém je tak pouze v tom, že je Červený drak o level slabší než jeho dva předchůdci, Ratner je skutečně pouze slušný řemeslník a celkově Červenému drakovi chybí něco, co by ho udělalo totálně výjimečným. Přesto jde o povedenou rozlučku s Hopkinsem v jeho nejslavnější roli, která rozhodně nedělá své románové předloze ostudu. Naopak dorazila ta lepší adaptace Červeného draka, která má jen smůlu v tom, že navazuje na dva výtečné filmy. Ale pořád jde o velmi dobrý snímek, který velmi dobře funguje i po více zhlédnutích. Jen ten Hopkinsův copánek v úvodní scéně je už tak trochu moc………..
Trailer:
Verdikt: 4 z 5
Photo © 2002 Universal Pictures