Složitá dynamika mezi Elvisem Presleym (Austin Butler) a jeho manažerem, plukovníkem Tomem Parkerem (Tom Hanks), která trvá více než 20 let, od Presleyho vzestupu ke slávě až po jeho nebývalou slávu, na pozadí vyvíjející se kulturní krajiny a ztráty nevinnosti v Americe. Ústřední postavou této cesty je jedna z nejvýznamnějších a nejvlivnějších osob v Elvisově životě – Priscilla Presley (Olivia DeJonge)….
Nejúspěšnější hudební sólový umělec všech dob, který na první pohled dosáhl pravého amerického snu a z chudých poměrů se vydrápal na pozici jednoho z nejznámějších hudebníků všech dob. Ve skutečnosti ovšem též oběť manipulace, které rychle dosáhnutí bohatství a náhlý příval fanoušků po celém světě přerostlo přes hlavu. Elvis Presley, přezdívaný jako Král Rock ‚n‘ Rollu, dost možná patří mezi nejtragičtější osobnosti hudebního světla, kdy bylo jasné, že po televizním filmu z roku 1979 (v televizním filmu od Johna Carpentera si hudební legendu zahrál Kurt Russell) nevyhnutelně jednou dojde na nové zpracování tohoto příběhu. A v součtu dává smysl, že se Presleyho příběhu chopil Baz Luhrmann.
Australan Baz Luhrrmann nepatří mezi tvůrce, kteří by do kin chrlili jeden film za druhým a při pohledu na jeho výkonnost budou nejspíš fanoušci jeho tvorby rádi pokud 59-letý režisér zvládne ve své kariéře realizovat alespoň další dva celovečerní filmy. Luhrmann si ovšem rozhodně neplete pojmy kvantita a kvalita. Za posledních 30 let sice realizoval pouze 6 celovečerních filmů, každý z filmů v Luhrmannově kariéře ovšem splňoval podmínky audiovizuálně a technicky vyšperkované podívané, Luhrmanna jde dost možná vnímat jako jednoho z nejlepších vizuálních vypravěčů své doby. Kromě vizuálně opulentního přístupu poté ovšem často Luhrmannovy filmy spojuje t éž kreativní hudební dramaturgie i nějaká ta tragédie, která bývá prakticky vždy spojená s nějakou tragédií. I proto tak v součtu dává naprostý smysl, že se režisér Romea a Julie z roku 1996, Moulin Rouge! nebo poslední adaptace Velkého Gatsbyho chopil právě Elvisova životního příběhu.
Elvis přitom při startu retrospektivního vyprávění může působit právě jako pohádka o balíkovi, který to ze dna dotáhne na vrchol, dočká se naplnění svého amerického snu a zapíše se do historie hudby. Epos o Elvisovi ovšem nevyhnutelně kvapí k tragickým motivům. V rámci 160 minut tak Elvis vypraví o poměrech v americké společnosti v 50-70 letech, naivitě, setkání s realitou i pádem na samé dno. Luhrmann přitom při vyprávění sází na archivní záběry, po vzoru Moulin Rouge! a Velkého Gatsbyho opět dokáže křížit dobovou muziku s moderní hudbou (dojde na Doju Cat i Eminema) a v jádru tak i přes audiovizuální a technickou vyšperkovanost zůstat tak trochu sympaticky neukázněnou podívanou.
Luhrmann tak dle očekávání netočí standardní biopic, především i proto, že jako vypravěč slouží Elvisův kontroverzní manažér Tom Parker. Tom Hanks sice již párkrát ve své kariéře záporné role hrál, sám se ovšem nedávno dušoval, že Tom Parker bude první pořádný záporák v jeho herecké kariéře a Hanks nezklame. Nejen, že je Hanks skrze bravurní masky proměněn v průběhu filmu prakticky k nepoznání, i přes sázku na své klasické charizma totiž Hanks dokáže naprosto prodat tak trochu podnikatelsky vyčůranou krysu, která vždy myslí pár kroků dopředu a dokáže z každého nepříjemného vývoje přeci jen něco vytěžit. Hanks se v té roli skutečně nedrží zkrátka a pouze z dramaturgického hlediska se rozhodnutí vsadit na počátek vyprávění z Parkerova úhlu vyvrbí jako tak trochu zbytečné a víceméně nikam nedotažené.
Elvis má tak v podstatě dvě hlavní postavy, krom Parkera samozřejmě i samotného Elvise. S rolí byli spojovaná jména jako Aaron Taylor-Johnson, Miles Teller, Ansel Elgort nebo Harry Styles, volba nakonec ovšem padla na Austina Butlera. A lépe dopadnout nemohla! Nejen, že se Butler již od mladých let věnuje hudbě a umí i skvěle zpívat, ale je v roli naprosto vynikající. Po menších roličkách v Tenkrát v Hollywoodu Quentina Tarantina či Mrtví neumírají Jima Jarmushe bude Elvis film, který Butlerovi nakopne kariéru. Síla Butlerova výkonu přitom netkví pouze v ideálním napodobení Elvisova hlasu a pěveckém umění, ale především v autentickém podání, kdy Butler dokáže naprosto prodat všechny zásadní emocionální momenty, dokáže působit jako ten správný rocker bouřící se proti společnosti a dokáže herecky naprosto prodat zdrcující poslední období Elvisova života. Na souzení potencionálních oscarových nominací je pochopitelně ještě brzy, Butler ovšem naprosto zaslouženě již nyní patří mezi hlavní kandidáty na sošku za nejlepší herecký výkon.
V rámci castingu poté dochází na solidní vedlejší herecké výkony, které dokazují, že skutečně není malých rolí, ale pouze malých herců, kteří ovšem v Elvisovi prakticky chybí. Svou menší roli si například užívá Kodi Smit-McPhee, Luke Bracey se po Hacksaw Ridge opět ukazuje jako slušný herec, Kelvin Harrison Jr. je v menší roli B. B. Kinga solidní a upozornit na sebe dokáže i Dacre Montgomery v roli Stevea Bindera (režisér Star Wars Holiday Special!). Menší zklamání může snad přinést pouze Olivia DeJonge v roli Priscilly Presley. Problém přitom není se samotnou DeJonge, ale faktem, že Priscilla nedostává tolik prostoru, kolik by divák očekával a zpěvákova múza tak svého legendárního statusu prakticky nemá šanci dosáhnout s výjimkou jediné scény.
Handicap biopiců muzikantů s tak tučným životem jako Elvis totiž do jisté míry tkví především v časovém limitu. Film sice trvá 160 minut a dokáže prakticky pokrýt 90% toho nejzásadnějšího v rámci Presleyho kariéry, u jednotlivých zrychlených momentů, omezeného prostoru některých postav či skákání v čase se ovšem akorát ukazuje, že by dost možná byla ve finále lepší šestidílná minisérie, která by toho dokázala pokrýt ještě víc. Na druhou stranu ovšem skutečně platí, že Luhrmannův Elvis pokrývá prakticky vše nejzásadnější. Přesto se při sledování divák nedokáže zbavit pocitu, že se někdy v rámci let 1955-1977 skáče skutečně příliš dopředu. V součtu na to nejvíc doplácí tak trochu zrychlené finále, kterému ovšem alespoň vyloženě nechybí nějaká smysluplná gradace.
Skutečně platí, že je Luhrmannův vizuální styl pastvou pro oči, divák se jen může radovat z kreativních kamerových hrátek, hravého střihu a Luhrmannův Elvis skutečně působí neskutečně naleštěným způsobem. Zamrzí tak menší kreativita na pódiu. Kdo čeká další Live Aid z Bohemian Rhapsody nebo tripové hudební sekvence Eltona Johna z Rocketmana, ten může být ve finále tak trochu zklamán. Při prvním vystoupení Elvise ve filmu přitom Luhrmann dokáže vyvolat naději, v součtu ovšem skutečně v tomto ohledu Luhrmann zaostává za očekáváním. Snadno se dá argumentovat, že to nebyl Luhrmannův prim, při vzpomínce na ta nejlepší hudební čísla z Moulin Rouge! ovšem smutek kapánek přetrvává.
Luhrmann dokázal v součtu Elvise natočit skutečně velkolepým způsobem a nezaostat v audiovizuálním a technickém vyšperkování. Elvis i díky tomu skutečně zůstává opulentní podívanou, která si svou přítomnost na velkých plátnech dokáže víc než obhájit a předvést jeden z nejpůsobivějších (nejen hudebních) biopiců posledních let……
