Ghost Dog (Forest Whitaker) je nájemný vrah řídící se kodexem japonských samurajů. Svůj ledový klid ztratí v okamžiku, kdy mu mafiáni jako varování zahubí jeho milované holuby. A to nelze nechat bez pomsty…..
Jim Jarmusch bývá mnohými označován za krále nezávislého filmu, minimálně alespoň jednou z nejstěžejnějších osobností nezávislého filmu. Upoutat na sebe dokázal především snímkem Mrtvý muž s Johnny Deppem v hlavní roli, povídkovou podívanou Kafe a cigára či právě snímkem Ghost Dog – Cesta samuraje. Psal se rok 1999 a Jim Jarmusch natočil gangsterku. Jenže dle očekávání velmi osobitou a neobvyklou gangsterku, která po vzoru většiny Jarmuschovy tvorby vsadila na filozofické úvahy nad smyslem existence. Film, ve kterém se střetává americká, italská a japonská kultura a ten případ, kdy Jarmusch natočil svůj dost možná nejlepší film. A dost možná i ten nejsnesitelnější film i pro mainstreamové publikum.
Jim Jarmusch si u svých filmů vždy uměl ohlídat vizuál, vizuální stránkou Ghost Dog dokáže diváka vtáhnout už samotného počátku. Kontrast samurajských mouder a hip-hopové muziky (za výtečným soundtrackem stojí RZA) už tehdy mohl na samotném počátku předpovědět velmi neobvyklou podívanou. A to se pak divák seznámí s Ghost Dogem v podání Foresta Whitakera, začne přibývat nálož černého humoru a pak jen stačí sledovat, jak se před divákem formuje jedna z nejspecifičtějších gangsterek všech dob. I proto, že v žádné jiné gangsterce byste snad nenašli tolik filozofického hloubání.
V odstupem času se dá jen diskutovat nad tím, zda se Jarmusch v rámci své modernější tvorby kapánek nevyčerpal, v roce 1999 ovšem realizoval skutečně inovativní podívanou, která se zvládla nerozpadnout pod rukama. Jako na horské dráze se přitom v průběhu filmu střídají pocity zábavnosti i smutku, jde přesně o ten typ filmu, který toho v sobě skrývá opravdu mnoho a divák toho může více a více nalézt při každém dalším zhlédnutí. Ghost Dog měl daleko k povrchní artové podívané, stal se ryzím uměleckým dílem.
Lehký nádech parodie, který se vysmíval mafiánským klišé a přitom čistá snaha o pochopení kodexu Bushido a pravidla cti, loajity a přátelství. Forest Whitaker je v titulní roli naprosto fenomenální, především i proto, že dokázal dodat postavě Ghost Doga duši a vykreslit pod skořápkou solidně komplikovaný charakter. Ghost Dog nevynikal jen specifickou vizáží, ale především svými charakteristikami, které z něj udělali komplikovaný charakter trpící osamělostí. Ghost Dog přitom zůstává antihrdinou, rozpolceným charakterem. Přesto od počátku dokáže vzbudit naprosté sympatie a to především když se ukáže v akci.
Zesnulý Robby Müller, který až do Kafe a cigára plnil pozici Jarmuschova dvorního kameramana, se postaral o kameru, která zvládla být stejně dynamická jako prostředí filmu i hlavní hrdina. S akčními scénami prakticky nezkušený Jim Jarmusch poté dokázal překvapit a vyrukovat se solidními akčními scénami. Těch ovšem v součtu přeci jen není moc a právě zvláštní konstrukce jádra celého filmu a filozofické hloubání udělají pořád pro dost potencionálních diváků Ghost Dog další divácky neatraktivní záležitost. Jenže Jarmusch v roce 1999 opravdu dokázal natočit výjimečný film, který je v součtu přeci jen tak trochu vděčnější než většina jeho ostatních filmů. 20 let před Mrtví neumírají to v roce 1999 nepůsobilo dojmem, že Jarmusch tak trochu rezignuje a opravdu se snaží natočit kvalitní podívanou, která dokáže být stylová a v jádru i neskutečně uvědomělá.
Král nezávislé filmové scény v roce 1999 dosáhl vrcholu. Ghost Dog- Cesta samuraje je dodnes famózní podívaná, která diváka snadno donutí mít Jarmusche přeci jen v minimální úctě. Už jen za vytvoření postavy zmrzlináře Raymonda v podání Isaach de Bankolého si ho určitě zaslouží….
Trailer:
Verdikt: 5 z 5