V honosném barokním hotelu muž (Giorgio Albertazzi) přichází na setkání se ženou (Delphine Seyrig), které jí přislíbil před rokem. Žena si však na slíbenou schůzku nevzpomíná a vytrvale ji popírá. Muž se tedy v labyrintu z mramoru a zlata snaží vdanou ženu přesvědčit o jejich setkání a znovu ji dobýt. V okázalém sídle, kde neexistuje čas ani prostor se odehrává mysteriózní surrealistické drama založené na hře s realitou, sny a představami.
Osobně velmi silně nenávidím takovou tu reakci ve stylu, že se někomu nelíbí film a ten druhý mu na to následně odpoví, že se mu ten film nelíbil proto, že ho nepochopil. Existují ale ve skutečnosti opravdu filmy, které jsou z větší části některými diváci nepochopeni právě proto, že jsou možná až příliš moc komplikované a s tím následně nepochopené. Jeden z příkladů takových filmů je poté zcela jasně vrchol (nejen) francouzské kinematografie Loni v Marienbadu, který ale osobně shledávám jako jeden z divácky nejnáročnějších filmů všech dob a pokud zrovna v tomhle případě film nezaujme tak to v tomhle případě musí být zcela určitě jenom kvůli nepochopení.
S dílem francouzského režiséra Alaina Resnaise se to má tak, že je to skutečně hra s divákovou pozorností a s ní spojený je poté také celý výsledný zážitek. Zároveň Loni v Marienbadu zásadně zbouralo jakákoliv dosud zavedená pravidla lineárního vyprávění a vlastně neobsahuje nějaký charakterní vývoj postav nebo ve finále vlastně nějaké jasné uzavření všeho toho se po celou dobu hodiny a půl odehrávalo na plátně. A přesto je to v tomhle případě jedno!
Loni v Marienbadu je především film se silným vizuálním podáním a také silným emocionálním dopadem. Scenárista Alain Robbe-Grillet za mně vytvořil jeden z nejvíce působivých romantických příběhů všech dob a zároveň romantický příběh strašně netypický.
Libovolný záběr kameramana Sacha Viernyho by šlo vypíchnout a i kdyby se vypnulo veškeré audio a jen se hltali Viernovy dokonalé obrázky tak by šlo o vrchol filmové tvorby. Vierny skvěle vyvolává mírné pocity klaustrofobie z víceméně uzavřených prostorů a zároveň stěžejní hotel a ostatní lokace prodává v naprosto fenomenálně nádherné formě. Nemá ani cenu rozebírat jeho velmi očividně komplikované práce s nasvícením či stíny, protože se tenhle fenomenální kameramanův výkon prostě nejde popsat ale musí se vidět.
U Loni v Marienbadu je ve finále zcela jedno, že nevíte jak se postavy filmu jmenují a jaké mezi sebou vlastně ve skutečnosti mají vztahy. A vědět to nejen nemusíte ale především nesmíte, abyste si vše vyložili po svém. Můžete přijít se závěrečným scénářem, který se drží co nejvíce při zemi to jde ale také i s verzí, která obsahuje mysteriózní prvky. Vzhledem k typově bravurnímu castingu je poté nejmenování jmen hlavních postav opravdu nepodstatné. Především se ale musí Loni v Marienbadu věnovat strašná pozornost.
Velmi vzdáleně jde Loni v Marienbadu přirovnat k aktuálnímu Tenetu. Pokud divák jen na chvilinku vypne mozek tak se mu může veškeré dosavadní vnímání rozsypat jako domeček z karet, na rozdíl od Tenetu ale Loni v Marienbadu skutečně následně jde pobrat ze všech různých směrů. Několikrát se dočkáme opakování stejných momentů z různých úhlů, jen proto aby zrovna divák mohl počítat s případnou variantou A, B, C, D nebo E. V tomhle ohledu je Loni v Marienbadu na první pohled velmi vstřícný, na ten druhý se ale opravdu nevyplatí koukat na něj jenom jedním okem.
Loni v Marienbadu je zcela právem brán jako jeden z vrcholů filmografie a celkově zásadní milník, který v roce 1961 opravdu posunul dosud známé filmové poměry o kus dál a ukázal, že se někdy opravdu nevyplatí sledovat film s vypnutým mozkem. Pro fanoušky náročnějších filmových zážitků a především opravdových filmových klenotů jde ale o jasnou povinnost, která jim velmi pravděpodobně nadělí dárek v tom, že si uvědomí, že zas tolik výborných filmů vlastně v životě asi neviděli.
Trailer:
Verdikt: 5 z 5