Remy měl celý život dokonalý čich a na krysu také velice neobvyklý sen: vařit v luxusní restauraci. Nenechá se zviklat očividnými potížemi, se kterými se krysa, toužící po kariéře v oboru, který hlodavce přímo nenávidí, nevyhnutelně setká, nemluvě o výtkách ostatních členů rodiny, kteří se mu snaží domluvit, aby se spokojil s tradičním životem na skládce, a své touhy uspokojuje skromným flambováním a smažením. Ale když ho okolnosti doslova vrhnou do restaurace, kterou proslavil jeho kuchařský vzor Auguste Gusteau (jehož heslo „vařit může každý“ Remyho po celý život inspirovalo), brzy zjistí, že pokud jste krysa a někdo vás uvidí, může vám v kuchyni jít doslova o život. Když už se zdá, že je se splněním Remyho snů konec, potká toho, koho potkat potřebuje, přítele, který mu věří: stydlivého a podřadného vynašeče odpadků, kterého z restaurace čeká vyhazov. Teď, kdy už oba nemají co ztratit, se z Remyho a Linguiniho stanou bizarní společníci, kteří, hnáni Linguiniho nešikovností a Remyho neobvyklými nápady, převrátí Paříž vzhůru nohama……
Studio Pixar je naprostým právem označováno za jedno z nejlepších animačních studií všech dob jednoduše proto, že si těžko vybavit (krom Walt Disney Animation a Studia Ghibli) jiné studio ze kterého vypadlo tolik animovaných klenotů, které zároveň vždy posouvali laťku o kus dál. První celovečerák studia Pixar Toy Story: Příběh hraček byl přece jen prvním kompletně počítačem vytvořený film a především se časem ukázalo, že byste skutečně těžko našli jiné animační studio, které si dává práci s nejmenšími detaily a především přichází s nevšedními a především překvapivě komplexními ( i když leckdy nepatrnými) tématy. Hledá se Nemo například představilo hrdinku, která trpí Alzheimerem, Úžasňákovi zase nevšedně pojali krizi středního věku a právě Toy Story nebo Auta ukázali, že hračky i auta mohou mít též jako lidé duši. Jedním z nejpamětihodnějších a dost možná skutečně nejlepších animáků tohoto studia je poté právě Ratatouille.
V Ratatouille je hluboko zakořeněná česká stopa, protože za původním námětem stojí Jan Pinkava, který se narodil v Československu, ale s rodiči emigroval v dětství emigroval do Anglie, přičemž se o pár let později přestěhoval do USA a právě zde se stal zaměstnancem Pixaru. V roce 1997 poté pro toto studio napsal a zrežíroval naprosto bravurní kraťas Geriho hra a jak už to Pixaru bývá zvykem tak krátkým filmem prověřený tvůrce dostal šanci přijít s nápadem na celovečerák. Pinkava tak v roce 2001 přišel s námětem na Ratatouille, přípravy ale neprobíhali hladce a v roce 2005 Jan Pinkava definitivně projekt opustil a jeho místo zastoupil režisér Brad Bird, který stál za Železným obrem nebo právě pixarovskými Úžasňákovými. Bird krom režie i přepsal scénář a už tehdy bylo utvrzeno, že je Brad Bird dost možná jeden z nejtalentovanějších filmařů tehdejšího Hollywoodu.
Ratatouille je poctivě servírovaný hlavní chod, který je skutečně geniálního téměř ve všech svých aspektech od naprosto bravurně zpracované atmosféry Paříže přes další velmi zajímavé a složité téma po naprosto úžasný Francií stylizovaný soundtrack Michaela Giacchina, který dodnes patří mezi nejlepší soundtracky tohoto geniálního hudebního skladatele.
Ratatouille je především o tom, že předsudky někdy skutečně nejsou na místě- do krysáka Remyho by těžko někdo řekl, že je z něj dost možná skutečně jeden z nejlepších kuchařů na světě, který by mohl konkurovat Gordonovi Ramseymu, Zdeňku Polreichovi nebo Láďovi Hruškovi a přesto je to Remy krysák co má na vaření talent tak nějak automaticky. Bohužel žije v kolonii krys, která nesouhlasí s jeho názory na to, že by krysy nemuseli jíst jenom odpadky a která jakékoli snahy o to aby se Remy více dozvěděl o světě lidí.
Teprve když se Remy dostane do Paříže se pro něj otevřou nové dveře možnosti, když se díky své snaze o spasení očividně zpackané polívky přijde na to, že je tenhle krysák skutečně kulinářským darem z nebes a vzniká díky tomu dohoda se stydlivým a kulinářsky neschopným Linguinim při kterém si Remy může konečně pořádně zavařit a Linguini pomalu získává velmi významnou pověst. Remymu ale ´´ jeho´´ potencionálně slibnou kulinářskou kariéru pořád trochu kazí jeho krysí rodina a ani Linguini se bez překážky v podobě podezřívavého šéfkuchaře Skinnera, který zároveň ví o Linguinim jedno potencionálně šokující odhalení neobejde. I přesto, že jsou dva hlavní hrdinové člověk a krysák je jejich postupně budované přátelství naprosto uvěřitelné i přesto, že tohle není film kde by zvířata uměli komunikovat lidskou řečí. Veškeré konflikty mezi nimi mají ten správný emocionální dosah a z nejméně pravděpodobného přátelství na světě vzniká jednoduše naprosto uvěřitelně vybudované přátelství, které má zásadní vliv na veškeré dění.
Ratatouille má na animák nezvyklé téměř 2 hodiny a přesto je tak tempově a dramaturgicky vychytaný, že se tu vlastně vůbec nedá mluvit o nějaké přetaženosti. Ratatouille má spád, díky vizuálnímu zpracování se na něj jednoduše krásně kouká a především je tu opět Pixar za pána animovaných filmů, kdy je například od sebe rozeznatelná každá libovolná krysa (i přesto, že je nutně neznáme všechny jménem). Během jedné scény se navíc stylově dokáže představit celý personál Restaurantu Gusteau a především se tu skutečně bravurně pracuje se svými charaktery.
Remy a Linguini jsou opravdu bravurně napsaná dvojice, i zbytek postav ale stojí za zmínku. Postava Colette je takovým příkladem toho jak udělat silnou ženskou postavu i přesto, že v tomhle případě nutně nemusí platit, že to byl záměr samotného Pixaru. Halucinace zesnulého šéfkuchaře Gusteaua je velmi bravurně užitá jako mentor Remyho, Skinner funguje jako reálný záporák, Remyho táta Django též není snadno popsatelná figura, která by se dala jen tak odsoudit na první dobrou, Remyho bratr Emil je postavou, která splňuje v rámci Pixaru další funkčně humornou vedlejší postavu (po vzoru Rexe z Toy Story nebo Bouráka z Aut) a především je tu Anton Ego, jenž ukazuje, že i ten očividně nejtvrdší člověk v sobě má trocha srdce.
Pixar se přitom opět nebojí aby v rámci animovaných filmů, které pořád cílí především na mladší diváky šlo hlavnímu hrdinovi skutečně o život, dotkne se palčivějších a závažnějších témat, nebojí se poukázat na fakt, že pro lidi je krysa pořád veliký nepřítel, které zabijí ve velkém (scéna při které Django prezentuje Remymu zabité krysy je vyloženě husinu nahánějící) a především ve finále Ratatouille nenabídne vyložený happy ending. Ne, konec není ve stylu tragédie, přesto ale rozhodně nekončí klasickým happy endem, kde by vše dopadlo ve všech ohledech dobře. A i za toto se musí Ratatouille jednoduše uznávat.
Těžko si vybavit jiný film, který by tak moc člověka dohnal k tomu navštívit Paříž a jednoduše ho nasál atmosférou hlavního města Francie. Soundtrack Michaela Giacchina k Ratatouille jednoduše i po letech a čím dál tím větších Giacchinových soundtrackových pecek patří k vrcholu. Celkově je ale Ratatouille jednoduše úžasný film, při kterém Pixar opět přišel s něčím hodně originálním a opět z toho vzniklo něco úžasného. Po animační stránce vypilované do nejmenších detailů, po stránce příběhu naprosto silné a pocitově ve finále poté dvojnásobně. Ratatouille je jednoduše animovaným klenotem, který je právem brán jako jeden z vrcholů Pixaru a už víceméně klasiku. Vařit může každý, ale jen odvážní (v tomhle případě Brad Bird a spol.) vaří skvěle!
Trailer:
Verdikt: 5 z 5
Photo © Walt Disney Pictures