Kriminální drama, které splétá historická fakta s fikcí, vypráví příběh třech přátel, kteří se ocitnou uprostřed jednoho z nejvíce šokujících spiknutí v americké historii….
Režisér a scenárista David O. Russell nemá dvakrát nejlepší pověst. K hercům na place svých filmů se nechová nejvřeleji a už při natáčení svých Tří králů se málem popral s Georgem Clooneyem, v posledních letech se též objevili kontroverzní informace o psychických útocích vůči svým kolegům i sexuálním napadení jeho transsexuální neteře. Přesto jde v posledních letech o oceňovaného filmaře díky filmům jako Fighter či Terapie láskou a především nemá problém dostat do svého filmu luxusní herecké obsazení. Nebo spíše dříve s tím problém neměl. I když mohl být Amsterdam vnímán jako potencionální černý kůň oscarové sezóny a díky lákavému obsazení být kasovní jistotou, ve finále při rozpočtu 80 milionů dolarů půjde o film, který by měl prodělat nějakých 97 milionů dolarů a stát se tak jedním z největších finančních propadáků roku. Tento neúspěch bude mít s jistotou vliv na Russellovu tvůrčí budoucnost a ovlivní jeho schopnost dát dohromady tak rozsáhlý herecký ansámbl, bude to ovšem zasloužené?
Na Amsterdamu je vlastně strašně těžké ignorovat očividně velké ambice, které ovšem do velké míry zůstávají nenaplněné. Především díky výrazné nevyhraněnosti uchopení, kdy se tu sice chvíli pracuje s politickým thrillerem, ve finále jde ovšem spíše o dobovou historickou kriminální komedii, která se přitom všem do velké míry snaží satirizovat snahu učinit z USA fašistickou zemi. A přitom všem to působí dojmem, že si Russell ukousl až příliš velké sousto. Je vlastně bizarní sledovat, jak se Russell snaží občas pracovat s humorem v těch nejméně k humoru svádějících momentech a ještě bizarnější je sledovat, jak scénář držitele 2x nominací za nejlepší scénář na Oscara působí jako scénář nějakého patlala, který by nutně potřeboval dramaturgickou konzultaci, ale paličatě jí odmítá.
Amsterdam sice neselhává v dobové výpravě, trojnásobný držitel Oscara za nejlepší kameru Emmanuel Lubezski zase předvádí několik půvabných záběrů a svoje kouzlo má i hudba Daniela Pembertona, která chvílemi správně dokáže fungovat v tak pocitově nevyrovnaném snímku jako je právě Amsterdam. Jenomže háček je právě v tom, že Amsterdam trpí schizofrenními příznaky. Russell poté sice do své novinky sehnal hned několik velkých hvězd, většina z nich ovšem v rámci celého příběhu hraje až druhé housle a správně vyniknout tak dokáže jen ústřední trojice ve složení Christian Bale, Margot Robbie a John David Washington. Právě při sledování Amsterdamu poté dojde ke vzpomínání na staré známé pořekadlo, že není malých rolí, ale pouze malých herců. Problém by přitom rozhodně nebyl v tom, že by byl Amsterdam plný malých herců, ale zkušená jména jako Rami Malek, Anya Taylor-Joy či Michael Shannon vlastně ani pořádně nemají šanci předvést status své herecké vysokosti.
Chvílemi je ovšem pořád nezpochybnitelný Russellův scenáristický um spatřen, to především v momentech, kdy jde postavy nějakým způsobem popsat více než jednou větou, scénář, který má očividně ambice, jen je prostě nedokáže naplno prodat a minimálně zajímavým pokusem zapracovat do dobových 30. let v jisté formě komentář k aktuální politické situaci v USA. Jenže Russell si v rámci svého scénáře sám podlamuje nohy onou neschopností vyzobat ty nejlepší zrnka a zároveň tím zamezit hnisu, který jeho rozhodně ambiciózní dílo jednoduše tahá dolů. Ať už se na Russella skrze kontroverze s ním spojené jde dívat různými způsoby, z objektivního hlediska je pořád vidět schopný režisér i schopný scenárista, který prostě jen očividně nebyl u Amsterdamu v nejlepší formě.
Bale, Robbie i Washington nejen zvládnou prodat barvité postavy, ale mají mezi sebou i funkční chemii. Právě postavy Berendsena, Voze a Woodsmana jsou poměrně nosné a mohli by jako hrdinové filmu fungovat. Jenomže je jednoduše opět problém s tím, že i když Russell příběh zakládá na skutečných konspiracích z 30. let, chybí mu k tomu ten střízlivý a přitom drzý satirický náhled. Je vlastně v průběhu zajímavé sledovat, jak se pozitivní aspekty filmu perou s jeho neduhy a je přitom zajímavé sledovat, kdo z toho vyleze jako vítěz. A většinu času je to poměrně vyrovnaný souboj. Ve finále pomáhá uvědomění si, že se to Russellovi i přes jeho snahu vydaří dvakrát nerozpadnout pod rukama. Scénář přesto zůstává zmatený a Amsterdam se stává jedním z těch filmů, kterému by spíše slušela podoba minisérie o šesti hodinových epizodách, kdyby mnoho postav a samotná zápletka dostali o poznání více prostoru a celé by to nepůsobilo tak zmatečně a vypravěčsky zbrkle. Nevyzpytatelnost vyprávění je ve finále jedním z největších plusů, jako pokus o nějakou hlubší satiru ovšem Amsterdam přeci jen vychází krapet zkrátka.
Amsterdam toho ve finále chce říct vlastně moc, vlastně ovšem úplně nefunguje jako protifašistická satira, kriminální thriller či buddy komedie. V dezorientované podobě se proti sobě perou klady a zápory celého filmu, kdy vlastně pořád není úplně jasná, která strana převažuje. Jisté ovšem je, že Russell možná krapet přecenil své síly a místo tučného castingu si po dramaturgické stránce více neprohlídal svůj obdivuhodně ambiciózní, ale v součtu až příliš nedopečený scénář….
