Maren (Taylor Russell) je mladá žena, která chce to samé, co všichni – být respektovaná, být obdivovaná, být milovaná. Komplikuje jí to však zvláštní potřeba, kterou trpí odmalička. Vyčítá si, že se jí kvůli zvláštním choutkám rozpadla rodina a má mnoho otázek. Rozhodne se vypátrat svou odcizenou matku Janelle (Chloë Sevigny) a na cestě pozná charizmatického mladíka jménem Lee (Timothée Chalamet), který má stejnou potřebu jako ona – oba pojí neodolatelná chuť na lidské maso….
Režisér italského původu Luca Guadagnino a vycházející hvězda Timothée Chalamet již spolupracovali na snímku Dej mi své jméno, po letech se poté setkávají u další netradiční romance. Jen ještě o poznání nestandardní. V záplavu všech těch homosexuálních romancí už vlastně Dej mi své jméno nemusí zákonitě v rámci své zápletky znít tolik objevně, Bones and All se ovšem dá za netradiční romanci označit krapet snadněji. Kanibalské romance ostatně nevznikají na běžícím páse.
Specifický hybrid romantického dramatu, road movie a hororu, sází na seznámení dvou outsiderů. Jedná se o zdánlivě klasickou romantickou formu, kdy dva outsidery pojí nějaký společný handicap, společná tragédie či v tomto případě chuť na lidské maso. Při sledování je zajímavé sledovat, že splynutí žánrů ve formě scénáře Davida Kajganicha, zvládne držet při sobě. Bones and All díky tomu není rozhodně filmem pro slabé povahy, kdy občas dle očekávání dojde k velmi nehezkým obrazům a potencionálnímu zvedání kufru. Přesto vše ovšem Bones and All nestojí na brutálních výjevech, ale na cestě dvou stěžejních charakterů, kdy to celé zvládá fungovat díky skvělému Timothée Chalametovi, který si pojistí titul jednoho z nejlepších herců své generace, i vynikající Taylor Russell, která konečně dostává prostor pro předvedení toho, co se v ní nachází. A tento nález vyvolává neskutečnou radost a naději, že se kariéra Russell tímto filmem jen rozjede. Nejen, že totiž dokáže držet rovinu s Chalametem, v jistých momentech ho zvládá i zastínit. Celý film ovšem stojí především i na chemii dvou hlavních postav, kdy Bones and All zvládnout fungovat i jako zajímavá charakterní studie.
Protagonisté jsou v podstatě normálními lidmi, konkrétně touží po slastech klasického života. Kudlu do zad jí ovšem vráží neodolatelná touha po lidském mase, kdy sice mohou usilovat o normální život, jejich temné podvědomí je ovšem v průběhu jejich cesty nehodlá opustit. Bones and All díky tomu zvládají vyznít i jako tragická romance, kdy je pouto zaseté mezi Maren a Leem věrohodné a ve vyvrcholení filmu i poutavě vybudované. Maren a Lee se poté střetávají i s jinými lidmi, kteří mají stejné chuťové pohárky, nejvíce z nich trčí Sully v podání Marka Rylance. Mark Rylance se nadále jeví jako herec těch nejvyšších možných kvalit, kdy suverénně zvládne herecky prodat zdánlivě hodného dědečka, který ovšem skrývá svého vnitřního kanibala. Sully Rylance poté do velké míry vytváří potencionální budoucí odraz Maren a Lee, představuje to, co by se z nich mohlo v nejhorším možném scénáři stát. I díky přítomnosti Sullyho tak rázem Maren i Lee působí ve vzájemném kontrastu ještě jako tragičtější postavy.
Bones and All se tak pokouší o něco velmi zajímavého. Do velké míry se ptá samotného diváka, zda lze vlastně tolerovat či obhájit něco tak odpudivého a opovrženíhodného jako kanibalismus. Fanynky Chalameta nejspíš s touto filosofickou debatou nebudou mít takový problém, na kanibalismus zobrazený v Bones and All se ovšem skutečně nedá dívat černobíle. Do velké míry jde Bones and All vnímat jako provokativní dílo, především ovšem není příliš vděčné v rámci toho, že je skutečně nutné zamyslet se nad tím, co se během jeho sledování odehrává. Přitom všem je nutné si uvědomit, že Bones and All neláme hranice v rámci vyobrazeného násilí, dekl se při sledování zvedne především spíše slabším povahám. Spíše nežli fyzickou zátěž zvládne Bones and All vyvolávat zátěž psychickou, v rámci sledování ovšem totiž skutečně dochází k vnitřnímu konfliktu mezi základními předpoklady lidskosti a schopností se do někoho vcítit.
Pár brutálních výjevů si přitom Guadagnino neodpustí, zároveň si ovšem neodpustí ani svou proslulou práci s vizuální stránkou svých filmů, kterou musel ocenit i někdo, koho jeho předchozí díla dvakrát nevzala. Guadagnino dokáže i ze zdánlivého minimalismu vymačkávat maximum, vzhledem k surovému tvaru díla poté zvládá fungovat i lehce ostrý vizuál. Při sledování jde vlastně za největší výtku označit fakt, že Bones and All v jistých momentech chybí řádný tvar, po počátečním vystřízlivění navíc snadno může vyskočit divácký skepticizmus na bázi toho, že šlo možná z materiálu vymačkat ještě krapet víc. Závěrečná třetina funguje jako uspokojivá i nepříjemná tečka, do velké míry ovšem zamrzí, že takový tah na branku nebyl přítomen celou dobu. Přesto je obdivuhodné sledovat, jak se tu svěže pracuje s jistou formou sociálního dramatu. Do velké míry by bylo snadné říci, že přeskakování mezi žánry krapet Bones and All podlomuje nohy, výsledný tvar ovšem ve finále funguje. Víc než uspokojivě.
Luca Guadagnino nejspíš hodlá být v budoucích letech ještě hodně filmařsky plodný, po Bones and All ovšem rázem začíná být důvod, proč se na jeho budoucí tvorbu těšit. Tento žánrový hybrid totiž zvládne vyvolat mnoho myšlenek, uvažovat nad faktory lidskosti a přestavit svěže pojatou tragickou romanci, na kterou se ve finále nejde dívat úplně černobíle….
