Rodina stěhující se do nového domu objeví ducha Ernesta (David Harbour) s temnou minulostí, a stanou se miláčky internetu. Ruku v ruce se slávou ale přichází nevítaná pozornost ze strany státu….
Režisér a scenárista Christopher Landon je již delší dobu vnímán jako poměrně hravý hororový tvůrce, který se nebojí toho kombinovat horor s komedií. Důkazem může být Skautův průvodce zombie apokalypsou, dvojice filmů Všechno nejhorší i Slečna bestie, který si poměrně vyhrál se slasherovými klišé. U své novinky na to jde ovšem Landon tak trochu jinak. Hororové prvky sice úplně nechybí, prostor ovšem dostává především komedie. A Landon bohužel již několikrát ukázal, že umí lépe.
Landonova duchařina konkrétně ani tentokrát neskryje snahu o lehké vzdávání pocty a čerpání odjinud, kdy se krapet zastaralý koncept pokouší zasadit do modernějšího světa a tím i moderních pravidel. Vzdálené přirovnání ke kombinaci E. T. Mimozemšťana a Poltergeista možná v součtu není úplně od věci, David Harbour je v roli Ernesta dostatečně zábavný, mladý Jahi Di’Allo Winston slušný a Anthony Mackie svou polohu též ve finále zvládá slušně, ani tentokrát ovšem u novinky od Netflixu nenastane pocit, že na konzultace s dramaturgem došlo. Výsledkem je tak záležitost, která pitvání na střižně měla povinně absolvovat, především ani po scenáristické stránce ovšem většinu času chybí zábava i nadhled, který Landon většinu času u minulých projektů měl.
Nádech něčeho z 80. let (připomene to nejen zpracování ducha) s DNA moderna, kdy se nejedná o případ kompatibilního celku. Landona by normálně šlechtila snaha o to vyhrát si s různými škatulkami a předvídatelnou zápletkou, jeho hravost ovšem prakticky chybí. Nikdy přitom nešlo o tvůrce, který by pamětihodná mistrovská díla sekal jako Baťa cvičky, vždy šlo alespoň ovšem o slušnou zábavu. A právě ta v podobě Máme tu ducha nepřichází. Landon se tak může spolehnout na solidní casting (Jennifer Coolidge opět nezklame), pár světlých záblesků, které připomenou jeho starší kousky, snaha být vděčnější podívanou (v tomto ohledu se jistě jedná o nejpřístupnější Landonův film) se ovšem ve finále nevyplatí.
Problém je právě i v šňůře žánru, které se snaží Máme tu ducha kombinovat. Chce to být rodinná komedie i nadpřirozený horor, ve finále ovšem vlastně dvakrát nefunguje ani v jedné poloze. Někdo se tu při snaze hrát si na Jeana-Claudea Van Dammea a snaze o roznožku akorát natloukl nos. Landon tu přitom adaptuje krátkou povídku Ernest od Geoffa Manaugha a jedná se právě o ten případ, kdy není nutně znát předlohu, přitom je jasné, že tu někdo cosi možná v krátké formě smysluplného natahuje do nesmyslna. Nápad s tím, že by se z ducha mohla stát virální senzace, působí vyčerpaně už po pár minutách, sázka na emoce tu též prakticky nefunguje, v průběhu je těžší odhadnout jasnou cílovku. Od téhle záležitosti už od traileru těžko kdokoliv bude čekat nějaké komplexní prozkoumání posmrtného života a váhu smrtelného života, zrovna od Landona by člověk aspoň čekal zrovna tu slušnou zábavu. Jenže není každého dne posvícení.
Christopher Landon už párkrát předvedl, že umí mít slušné nápady, tady to prostě ovšem dvakrát nevyšlo. Je vlastně těžké odhadnout cílovku tohoto podivného mixu rodinné komedie a nadpřirozeného hororu, je ovšem jisté, že tohle někdo v kuchyni Netflixu připálil. Absence dramaturgie je u Netflixu očividnější a očividnější, bez ní to bude ještě hodně bolet….
