Matilda (Alisha Weir) je neobyčejně chytrá dívka s divokou fantazií, která se odvážně pokusí změnit svůj osud….
Roald Dahl po právu patří mezi nejznámější autory literární tvorby pro dětské čtenáře. Slávu autora Karlíka a továrny na čokoládu, Fantastického pana Lišáka, Obra dobra či právě Matildy poté proslula i díky nespočtu filmových adaptací. Zmíněná Matilda se poté již jedné adaptace dočkala, režijně se jí v roce 1996 chopil Danny DeVito. DeVitova adaptace se od předlohy Dahla krapet odklonila a ve výsledku z filmu vylezla ucházející rodinná podívaná, která se ovšem stala finančním neúspěchem a svůj vysněný sequel DeVito nikdy nerealizoval. Dahlova Matilda se ovšem dočkala i převedení do muzikálové podoby v roce 2010, kdy muzikál ve finále získal i 7 divadelních cen Oliver. A právě na základě tohoto muzikálu vzniká další filmová adaptace, která na sebe upoutala především obsazením Emmy Thompson do role nenáviděné madam Trunchbullové. Jak se ovšem s adaptací popasoval zkušený divadelní režisér Matthew Warchus?
Tato adaptace se snaží věrně zachytit nejen divadelní předlohu, ale i tu literární v rámci snahy o zachycení poetiky tvorby Dahla. K výraznějšímu odklonu tak tentokrát nedochází, přístup ke stylizaci poté bude záležet na subjektivním vnímání. Stylizace této Matildy totiž pravděpodobně úmyslně vyvolává pocit divadelních kořenů, do velké míry je toho všeho ovšem v průběhu možná příliš. V součtu je vizuální estetika možná až příliš pestrobarevná, chvílemi až příliš utržená ze řetězů. Filmová muzikálová Matilda ovšem nejspíš bez problému uspokojí svou cílovku, kdy je dost pravděpodobně, že se pro jisté diváky může tato Matilda stát novou instantní klasikou. I přes snahu dívat se na Matildu dětskýma očima je ovšem po celou dobu těžké zbavit se pocitu lehké pachuti.
Tento muzikál se může opřít o chytlavé písně a obstojnou taneční choreografii, v průběhu se ovšem projeví jeden zásadní problém s podobnými muzikály, které jsou založené na základě již existujících úspěšných děl. S podobnými muzikály se na divadelních prknech v posledních letech roztrhl pytel (Shrek, SpongeBob v kalhotách), málokdy se ovšem najde případ toho, kdy si již existující koncept zvládne převedení do muzikálového formátu obhájit. S Matildou je to v tomto ohledu těžké, protože i přes zmíněné písně a chytlavou choreografii, pocit toho, že písně jen natahují děj a film kvůli tomu musí trvat celé 2 hodiny. Zmíněný režisér Warchus má výhodu i nevýhodu v tom, že již pracoval na muzikálové předloze a je tak schopen nějakým způsobem divadelní formu převést do formy celovečerního filmu. Zároveň je ovšem skutečně problém v tom, že u divadelních kořenů výrazně zůstává a samotná estetika vlastně v průběhu filmu působí dojmem, že nemá řádný řád. Při vzpomínání na stop-motion Fantastického pana Lišáka by rázem měl být vyhlášen nějaký mezinárodní dekret, který by přikazoval, aby již všechny adaptace točil Wes Anderson nebo podobně vizuálně nadaný tvůrce (jako Tim Burton svého času u svého Karlíka a továrny na čokoládu). Tato kombinace pestrobarevných obrazů a náhle přílišné audiovizuální šedi je v součtu skutečně na pováženou.
Emma Thompson je příjemná castingová trefa, která dokazuje, že je paní herečka. Zohyznění je tentokrát výraznější než svého času u dvojice filmů Kouzelná chůva McPhee, Thompson přitom dokáže prodat sadistickou povahu Trunchbullové. Stejně tak je ideální castingová volba nová slečna Honey v podání Lashany Lynch, mladičká Alisha Weir je poté výtečnou novou Matildou, důležité poté je, že v momentech zpívání nepůsobí žádný interpret mimo. Minimálně se skutečně prezentuje něco, co by na divadelních prknech mohlo být dostatečně zajímavým zážitkem, Matilda Roalda Dahla: Muzikál ovšem ve finále působí jen jako vánoční spotřebka, která má ve svých nejsilnějších momentech nosné kouzlo, v rámci zapisování do análů ovšem nemá potenciál zapsat se ani zdaleka.
Při vrácení se k toho, jak pracovat s muzikálovou verzí něčeho již samo o sobě úspěšného, základ by měl spočítat i v nějakém zpracování motivů původního díla a případně se pokusit na ně hodit nový vhled. Mezi témata původní Matildy Dahla patří fakt, že si nikdo nemůže vybrat rodinu do které se narodí, důležitost lásky, odvaha, snaha o intelektuální obohacení či boj proti nespravedlnosti. Muzikál je sám o sobě knižní předloze velmi věrný a v základu tak tam tyto motivy nějakým způsobem jsou, přece jen se s nimi ovšem v této adaptaci pracuje krapet na půl plynu a ne tak zajímavým způsobem. V tomto ohledu více emocí snad zvládla vyvolat i adaptace DeVita, celkově by se vlastně dalo říci, že se tyto filmy vzájemně nějakým způsobem v rámci jednotlivých kvalit doplňují. Kdyby se z těchto dvou odlišných přístupů pokusil někdo vytvořit vlastní „Frankeinstenovo monstrum“, výsledek by mohl být v součtu o poznání zábavnější.
Filmová Matilda Roalda Dahla: Muzikál je ucházející vánoční spotřební záležitostí, které se nedají vyčítat chytlavé písně s obstojnou choreografií jednotlivých tanečních scén a chvílemi i nějaká ta zábavná tvůrčí hravost, muzikálové kořeny ovšem výrazně podlomují nohy a v součtu se navíc ukazují i neduhy různých snah převést do muzikálové formy již o sobě úspěšných IP. Kdyby si tato Matilda měla dát páku s adaptací od DeVita, skončilo by to remízou….
