Kryštůfek Robin (Nikolai Leon) během svých univerzitních studií zanedbává zvířata ve Stokorcovém lese a neposkytuje jim žádnou potravu. Mezi hladovějícími zvířaty se Pú (Craig David Dowsett) a Prasátko (Chris Cordell) rozhodnou nakrmit sami a jejich zvířecí instinkty se znovu probudí. Kromě medu touží Medvídek i po krvi. To ale představuje smrtelné nebezpečí pro přijíždějící turisty. Pú a Prasátko se však chtějí pomstít i Kryštůfkovi Robinovi za to, že je opustil….
Postava Medvídka Pú vytvořená A. A. Milnem se stal pevnou součástí dětství mnoha lidí. Zpravidla nekonfliktní příběhy obsahovaly různá ponaučení, sympatické postavy i milou pohádkovou Milneovu poetiku, kdy základ tkvěl i v osobním vztahu s jeho synem Christopherem Robinem Milnem. Proslavení Medvídka Pú ve velké míře dopomohlo studio Disney, podoba s jedním sympatickým mužíkem i seriál South Park. Zmíněné studio Disney ještě donedávna na adaptace Milneových příběhů drželo exkluzivní licenci, v roce 2021 ovšem uběhlo 95 let od prvního vydání příběhů Medvídka Pú a jeho přátel, legendární práce A. A. Milnea se tak stala volným dílem, se kterým může každý nakládat dle vlastního úsudku. A v ten moment přichází na scénu režisér a scenárista Rhys Frake-Waterfield, který se rozhodne na základě Medvídka Pú natočit nezávislý slasher. Ambice Frakea-Waterfielda jsou přitom zřejmě široké. Kromě pokračování zmíněného Medvídka Pú s podtitulem Krev a med má konkrétně v hlavě celý vesmír zabijáckých oblíbených postav, kdy by do budoucna mělo dojít i na vraždění v rukách Bambiho, Petera Pana, součástí vize je i potencionální sériové vraždění Thora, Želv Ninja nebo Teletubbies. Ambice Frakeovi-Waterfieldovi rozhodně nechybí, přeci jen ovšem někdy nestačí.
Od filmu pořízeného za 100 tisíc dolarů by se v průměru nemělo očekávat příliš, kreativní tvůrci ovšem dokazují, že je se dá i s malým kašpárkem (respektive rozpočet) sehrát velké divadlo. Jenže ruce filmu nesvazují pouze omezené náklady, ale především vyložená zhovadilost celého konceptu. Bez úvah nad tím, zda úmysl tohoto filmu tkví ve snaze zničit krásné dětské vzpomínky a nebo se pouze snaží přiživit na úspěšné značce (doposud značka Medvídek Pú globálně utržila 73,7 miliard dolarů, kdy v rámci mediálních franšíz nestačí pouze na Pokémony s 77,1 miliony dolarů), dá se velmi snadno představit, že by z tohoto možná až příliš podivného námětu zvládl kdosi cosi pořádného vymačkat. Někdo, kdo je správně nad věcí, zvládl by si utahovat z absurdnosti pojetí této varianty Pú, nesnažil by se přitom příliš upozorňovat na to, že se pořád točíme v příliš laciných vodách a slibujeme, že druhý film by měl mít zhruba pětkrát větší rozpočet. Ten film je jednoduše prázdnota v pravé formě.
Slasher je z mnoha více či méně pochopitelných důvodů oblíbeným hororovým podžánrem, kdy si série Halloween, Pátek třináctého nebo Noční můra z Elm Street do dnešního dne zvládají hledat nové a nové fanoušky, nakopnutí a většímu zájmu o tento podžánr poté bez pochyb jistě přispěl i kultovní Vřískot. Slasher jako takový nevymírá, každý rok se najde minimálně pár zástupců, kdy často navíc jde o nástupce těch tvůrců, na kterých oni sami vyrůstali. Za zmíněným scénářem k Vřískotu ostatně stojí Kevin Williamson, který je fanouškem slasheru a na jeho Vřískotech nebo nedávném pandemickém slasheru Sick je to poznat. V případě Krve a medu ovšem výsledek jednoduše působí dojmem, že Frake-Waterfield ve slasheru hledá pouze prvoplánové násilí, které je i díky malým finančním zdrojům, výsledné lacinosti, především ovšem absentující kreativitě jednoduše nevyhnutelně směšné. Nevábně vlastně působí již počáteční animovaná vykreslovací scéna, i ta samotná je ovšem přes svou nevábnost snesitelnější, než cokoliv v hrané formě. Výsledek nebude bolet pouze ty, kteří na Medvídku Pú vyrůstali a i díky dětským příslušníkům v rodině se vlastníka domu pana Sanderze jen tak nezbaví. Bude bolet i ty, kteří čekají alespoň cokoliv, co by šlo v tomto filmu označit za zajímavé či zábavné.
Svět vytvořený Frake-Waterfieldem pracuje s tím, že Medvídek Pú a jeho přátelé nejsou plyšovými zvířátky, ale mutanty, pravděpodobně potomci kříženců lidí a zvířat. Nemá cenu moc uvažovat nad tím, zda v rámci tohoto světa dochází ke kopulaci například mezi člověkem a medvědem, tragikomičnost celé látky ovšem už z propagačních materiálů přímo trčí z designu Medvídka Pú a Prasátka. Minimálně Medvídek Pú působí jako taková ta snaha o přesný ekvivalent snahy o výhru v soutěži o nejlepší halloweenský kostým. Kvůli traumatu způsobeného zavražděním a konzumací oslíka Íjáčka dvojice zabijáků nemluví, vydávají tak většinu času pouze zvířecí zvuky a upřednostňují své zvířecí instinkty, kdy mimo jiné používají ocas Íjáčka jako bič. Frake-Waterfield ani na moment nezvládá vyvolávat atmosféru, působí dojmem, že se snaží napsat ty nejvíc nesnesitelné lidské postavy, kdy jako vítěz nevychází ani samotný Kryštůfek Robin, snaha o zapojení nějaké ústřední hrdinky jménem Maria v podání Marie Taylor a nějakého jejího traumatu. Vlastně to působí dojmem, že Frake-Waterfield za pochodu nadhazuje různé věci, které zdánlivě mohou působit dojmem, že někam povedou. Jenže to se nestává.
Dochází tak k sérii rádoby překvapivých lekaček, laciným a líným produkčním podmínkám, kdy odbytým způsobem působí i závěrečné titulky. Film Frake-Waterfielda svými kvalitami připomene skoro až Room Tommyho Wisseaua, na Room Wisseaua ovšem dodnes s dnešním odstupem funguje zdánlivá víra ve své sebevíce pochybné dílo a momenty, které se snaží působit vážně a přitom jsou spíše vtipné, dodávají Room i po 20 letech alespoň nějaký speciální odkaz. Medvídek Pú: Krev a med je prostě hnusný, líný, laciný a naprosto stupidní záležitostí, kterou si možná tak Frake-Waterfield léčí nějaká svá traumata z dětství. Při nějakém brainstromingu je možné vymyslet šílený námět stojící na šíleném IP, je přitom možné vymyslet i nějaké zábavné nápady. Krev a med působí jako film, který vznikl z nějaké recese, aby postrádal jakoukoliv duši. Nezajímavé smrti, stupidní a nekreativní čerpání z původních děl A. A. Milnea, jednoduše výkal filmového média, kdy jeho největší zásluhou je ve finále dost možná to, že loňský Texaský masakr motorovou pilou rázem působí jako nový Občan Kane. A to taky není příliš milá vizitka.
Člověk usilující o nějakou filmovou analýzu vždycky chce být nějak hodný, objektivní, zdržovat se vulgarismů a snažit se vždy na nějakém projektu najít alespoň ždibec pozitivního. Jenže tady jde pouze jedna věc – Rhysi Frake-Waterfielde, jdi do prdele!
