Mrzout Otto Andreson (Tom Hanks/Truman Hanks) po ztrátě manželky Sonyi (Rachel Keller) ztratí smysl života. Otto je připraven všechno ukončit, ale plány mu naruší mladá živá rodina, která se nastěhuje do sousedního domu. Otto se tak seznámí s Marisol (Mariana Treviño), která ho vyzve vidět věci jinak, a vznikne tak neočekávané přátelství, které mu změní život….
Na motivy knihy Muž jménem Ove švédského autora Fredrika Backmana již v domovském Švédsku vznikla stejnojmenná filmová adaptace s Rolfem Lassgårdem, výsledkem byla nejen nominace na Oscara za nejlepší zahraniční film. Velkým fanouškem předlohy je poté i Tom Hanks, který osobně projevil zájem o realizaci americké verze tohoto evropského hitu. S americkými předělávkami evropských hitů to poté není vždy snadné. Můžou z toho vzejít Bratři Jima Sheridana, ale také Nedotknutelní Neila Burgera, těžké to bude mít i americká verze dánského Chlastu s Leonardem Dicapriem. Tom Hanks ovšem většinou mívá na projekty štěstí (především v případech, kdy jde pro něj o srdcové látky), Mark Forster se již delší dobu etabloval jako schopný řemeslník a výsledek tak dle očekávání skončit jako fajn výsledek. Jde ovšem o něco víc?
Předem stojí za uznání, že dvakrát není spravedlivé hodnotit oba filmy stejnou mírou, kontrast mezi evropskou produkcí a standardním hollywoodskou produkcí. Muž jménem Ove dle očekávání výrazněji zvládal pracovat s kombinací dramatu a černého humoru, kdy navíc nešlo o tak uhlazenou záležitost jako v případě amerického nástupce. Zápletka zůstává víceméně věrná, kdy lze maximum změn hledat například v tom, že jedna klíčová postava již není homosexuál, ale transexuál, a ze sousední pakistánské rodiny se stává sousední mexická rodinka. Marc Forster dle očekávání plní pozici solidního řemeslníka, Muž jménem Otto tak ideálně uhlazenou podívanou, která i díky tragickému nádechu dokáže vzbudit jisté emoce. Pak jen přichází na řadu úvaha nad tím, jak moc to vlastně zvládá.
Tom Hanks má v tomto ohledu šanci prodat svůj výrazný herecký rejstřík. Jde pořád o neskutečného sympaťáka a příběh nevyhnutelně směřuje k roztání jeho krapet zamrzlého srdce, na samotném počátku ovšem Hanks přeci jen zvládá prodávat mrzouta, který by si mohl podat ruku (nebo spíš vyměnit mrzuté pohledy) s Ebenezerem Vydřigrošem z Vánoční koledy Charlese Carrolla nebo Waltem Kowalskim z Gran Torino. Po vzoru Vydřigroše dochází k jisté konfrontaci s minulostí, po vzoru Kowalskiho ovšem spíše Otto pomalu nalézá svou lidštější a něžnější stránku. Duchovní nástupce Gran Turino se ovšem nekoná, na to je Muž jménem Otto pořád vděčnější americkou pohádkou o nalezení těch pravých hodnot a nového smyslu ve svém životě. Dvě postavy tak spojuje maximálně život na předměstí a pomalé uvědomování si, že to lidé pokoušející se s nimi o kontakt, možná myslí dobře a stará traumata a jizvy s nimi spojené je někdy ideální hodit za záda.
Tom Hanks tak podává herecký koncert, kdy se po počáteční masce zamindrákovaného mrzouta skrývá známější škatulka hodného strýčka. Hanks v tomto ohledu opět působí jako srdcař, který se do role dokáže převtělit, člověk mu snadno uvěří, že by nejradši každou chvíli spáchal sebevraždu, zároveň zvládá Hanks prodávat rozčarování z toho, že mu pokus o sebevraždu někdo/něco překazí. Právě zde v jistých momentech přichází na čas hraní si s černým humorem, které sice v originálu fungovalo o poznání lépe, přeci jen ovšem Muž jménem Otto zvládá za pochodu vyvolávat dostatek úsměvu na tváři, kdy Hanks nepromarní příležitost předvést i své komediální nadání. Výsledný film přesto působí spíše melancholicky.
Sousedi poté oproti originálu působí krapet více karikaturně, práce s flashbacky a osvětlováním toho, co se skrývá za Ottovou touhou po smrti, poté není tolik elegantní (jisté drsnější výjevy z minulosti hlavní postavy původního filmu jsou poté rovnou vyhozené). Dost možná další ránou od hollywoodského pozlátka je fakt, že film s celou zápletkou pracuje o poznání více černobílým způsobem, práce s emocemi díky tomu není v jistých momentech úplně nejsilnější. Jakmile ovšem dojde na prasknutí skořápky a definitivní přechod k světlé straně síly, Muž jménem Otto zvládne diváky dostatečně emocionálně vyždímat, kdy přitom nemusí sázet pouze na neselhávající hudební doprovod Thomase Newmana. Výsledek tak zvládá na jedné straně vyvolávat smutek i úsměv, kdy sice vyznívá pořád víceméně tragicky, přesto v jisté formě zvládne skutečně na život vrhnout krapet jiný pohled.
Muž jménem Otto je oproti svému švédskému předchůdci vděčnější a krapet méně odvážný, výsledek je přesto milou záležitostí a dalším hereckým koncertem Toma Hankse. V zásadě by šlo říct, že se obě verze něčím doplňují, kdy dost možná Muž jménem Otto svádí k většímu emocionální zásahu než jeho švédský předchůdce. S klidným srdcem se tak dá říct, že jde o vzácný případ, kdy není americká předělávka evropského hitu úplně zbytečná….
