Beau (Armen Nahapetian/Joaquin Phoenix) se bojí – života, světa a především své mámy Mony (Zoe Lister-Jones/Patti LuPone). Na cestě na rodinnou návštěvu je vtažen do nečekané spirály absurdních událostí, které si nedokázal představit ani v těch nejtemnějších snech. Na šílené pouti plné humoru, děsů a dobrodružství se tak musí samotářský podivín vyrovnat se svými strachy a konečně vzít život do vlastních rukou….
Už některou svou krátkometrážní tvorbou mohl režisér a scenárista Ari Aster naznačit, že se od něj dají čekat zajímavé věci. Svými dvěma celovečerními filmy Děsivé dědictví a Slunovrat si Aster vybudoval pozici jednoho z nejuznávanějších hororových režisérů současnosti, kdy jen jeho filmy mají problém v tom, že se příliš neshodují s ideální hororovou představou průměrného mainstreamového diváka. Již v roce 2011 poté natočil Aster krátký 5-minutový film Beau, který vypráví o titulním muži, který se vydává na cestu za svou matkou. Po 12 letech se uvedení dočkává celovečerní Beau is Afraid/On se bojí, kde se místo zesnulého Billyho Mayoa v titulní objevuje Joaquin Phoenix a celý film je roztažen na 3 hodiny. Sám Aster i jiní již stihli tento film mnohokrát nějak označkovat. ,,Tříhodinová tragická hororová komedie, židovský Pán prstenů, surrealistická road movie. Slov už o On se bojí padlo dost, mnozí se poté shodují, že jde prozatím dost možná o nejambicióznější Asterův film, zároveň také o film, který dokáže nejvýrazněji rozdělovat. Sám Aster ostatně své domovské studio A24 označil za statečné díky tomu, že dalo této za 35 milionů dolarů (nejdražší film studia v historii) pořízené a ke statusu komerčního propadáku možná předem odsouzené hororové tragikomedii. Výsledek ovšem ukazuje, že si Aster svou pozornost dokáže zasloužit a nedá se přitom o něm mluvit pouze jako o povrchním a pozérském rádoby umělcem tvůrci.
Aster u svého 3. celovečerního filmu obdržel maximální tvůrčí svobodu a výsledek rozhodně díky krapet úmorné délce nebude pro každého. V jistém ohledu je On se bojí Asterův odklon, protože tentokrát neservíruje vyložený horor, ale skutečně psychologickou thrillerovou sondu, která upouští páru mysli a představuje záležitost, kterou lze zcela snadno označit za mindfuck a v některých divácích jistě bude vyvolávat chuť to s filmem dost rychle vzdát. Asterův rukopis je dostatečně znát. Dává si pomalu na čas, libuje si v pomalém komponování, buduje atmosféru i očekávání, vlastně téměř celou dobu pořád není úplně jasné, zda jsou všechny karty vyndané z rukávu (nejsou) a přitom všem tak krapet nenechává své sliby na uzdě a skutečně servíruje komedii. Dle očekávání ne přesně ten typ komedie, který by průměrnou divačku komedií Zdeňka Trošky sváděl k souboji s bránicí, ale spíše takový absurdní a někdy vyloženě černý humor, na který je nutné tak nějak přistoupit, opačným případem svádí k další prohře diváka.
Aster v tomto ohledu nechává tak trochu okatě diváka tápat, kdy to celé bude svádět k debatám nad jeho potencionální nabubřelostí a možném nafouknutí ega po jeho dvou předchozích celovečerních chválených kouscích. Aster je v tomto ohledu jako tvůrce nekompromisní a snadno bude především v závěrečné fázi filmu svádět právě k názorům, že jde o pozérského tvůrce, některé zlé jazyky můžou použít i osvědčenou nadávku ,,chce si to tak moc hrát na umění, že to je vlastně jen lejno prodávané jako indiánek´´. Audiovizuální podání, se kterým si Aster výrazně vyhrává, možná zvládnou ocenit i ti méně spokojeni, finále ovšem možná snadno bude svádět k pocitům, že se Aster možná snaží šokovat až příliš a například identita otce titulní postavy bude zřejmě nepochopená a v mnohých očích směšná jako v případě finále Děsivého dědictví, které mnohé diváky dovádělo k smíchu i přes fakt, že účel spočíval v něčem krapet jiném. On se bojí má rozhodně široký potenciál pro to, aby v divákovi nechával širokou škálu emocí, odsoudit Astera jako packala, které si neohrabaně uřízl příliš velký kus dortu, by v tomto případě byla spíše chybou.
Je to celé možná až příliš divoké, rozkročené příliš různými směry a odvahu studia A24 budou muset začít cenit i lidé, kteří nevlastní příjmení Aster. Zároveň jde ovšem právě o ten typ filmu, který se vlastně jeví málokdy, působí až experimentálně v tom ohledu, že skutečně není jisté, zda divák sleduje něco, co se skutečně děje a nebo je součástí velké metaforické hry. Jistě existují i jiné filmy podobného rážení, On se bojí ovšem ve svých nejvýraznějších momentech působí jako film, který minimálně usiluje o to, aby zašel ještě dál. Na nepříliš vlídném vztahu s matkou se rozkládá pouť, kterou vážou Beauovy psychické problémy, nedořešená traumata z dětství i dospívání i pocity, které rozkládají další možná skutečná či fantaskní odhalení. Výsledek si dokáže po celou dobu díky různým výjevům udržet pozornost, přesto je délka přeci jen krapet vražedná a kdejaký filuta by šikovně zvládl film zkrátit minimálně o 30 minut, aniž by film neztratil cokoliv stěžejního.
Není skutečně snadné se ve všem orientovat, mnoho elementů jde rozebírat a vnímat různými způsoby. Není to snadno stravitelné, očistec Beaua možná ani v závěru nedokáže dodat takovou satisfakci, která by se od 3 hodiny dlouhého a pocitově přeci jen krapet vyčerpávajícího filmu očekávala. Joaquin Phoenix dodává další fenomenální výkon, který se ovšem od herce takového formátu a s takovou pověstí očekává tak nějak snadno. Je to další Phoenixův herecký koncert, který těží především z toho, že se Phoenix opět do role maximálně vciťuje a je naprosto snadné mu věřit neurotického muže, který má ran osudu možná až příliš a to ho čeká ještě výprava, na kterou by možná skutečně záviděli i Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka při cestě do Mordoru. Tahle halucinogenní výprava, která čítá i jedno velmi specifické monstrum a v zásadě jí jde do velké míry vnímat i jako formu očistce, si skutečně žádá výraznou formu pozornosti, protože i přes neochotu to vše překládat tak nějak vděčné, v mnoha detailech Aster dokáže strhnout, v součtu ještě více než v případě svou dvou předchozích filmů. Jeho nejnáročnější film tak pochopitelně svádí k největší nepokoře, zároveň ovšem skrývá potenciál k tomu, aby skutečně bylo vnímané jako prozatím nejvýraznější Asterovo dílo.
Žánrový mišmaš, za jehož odvážné schválení si skutečně, jak říká samotný Ari Aster, zaslouží studio A24 smeknout klobouk. Tahle tříhodinová tragikomická komedie plná surrealistických výjevů a těžce uchopitelných momentů může snadno svádět k mnoha věcem, přesto je v mnoha ohledech snadné On se obojí vnímat prozatím za nejhodnotnější Asterův film. I přes tříhodinovou délku se v tomto filmu pořád něco děje, dá se analyzovat z různých úhlů a je to jednoduše zajímavý film, který nepostrádá i krapet experimentální ambice. Dost možná sice On se bojí v závěru krapet opustí páru a jako celek není nejsilnější, dost zajímavých výjevů, audiovizuální žranice i další Phoenixův herecký koncert ovšem svádí k snadné spokojenosti….
