Tento film poodkrývá tajemství roztroušená po New York City, od střešních bytů na Páté avenue až po temná zákoutí Queens. Podezřelé motivy a očekávání jsou postaveny na hlavu, když nic není takové, jak se na první pohled zdá….
Benjamin Caron je zkušeným televizním režisérem, jehož zkušenosti se vztahují na seriály Sherlock, Koruna nebo Andor, jeho celovečerním filmovým debutem se ovšem stává psychologický thriller Sharper. Výrazné obsazení, které čítá Julianne Moore, Sebastiana Stana nebo Johna Litghowa může samo o sobě přivábit dostatek pozornosti, stěžejní je ovšem fakt, zda Caron přesun k filmu zvládl s grácií. A zrovna na jeho účet se vlastně moc nadávat nedá.
Děj Sharper se odvíjí v rámci pohledu jednotlivých postav, nechronologicky, vždycky vrhající na známá fakta nový obraz, většinu času prakticky sází na sérii zvratů. Zvraty se sice odehrávají, někdy dokážou vnímání na vyprávění výrazně pozměnit, přesto se v nich pořád veskrze vyjímá sázka na jistotu a víceméně i prvoplánovost. Čerpání ze starších thrillerů je očividné, hraní si s nelineárním vyprávěním poměrně hravé. V průběhu jsou odhalované motivace stěžejních postav, které často skutečně dopomáhají tomu, aby bylo vnímání událostí ve filmu zcela změněno.
Scénář dvojice Brian Gatewood a Alessandro Tanaka se již dříve objevil na Black Listu (seznamu nejlepších nerealizovaných scénářů), daří se mu poté dostatečně udržet diváckou pozornost, protože je v něm snadné pořád odhalovat něco zcela nového, kolotoče zvratů mají většinu času svůj účel, často se jim vnímání vyprávění daří skutečně otočit, v součtu jich je ovšem možná až příliš a ne vždy mají tu emocionální váhu, kterou by zřejmě měly mít, často jsou navíc víceméně prokouknutelné. Právě režírující Caron ovšem potěší dostatečně výrazným vizuálem, kdy se jedná o jeden z těch případů, kdy televizní tvůrce zvládá i na filmovém poli předvádět výrazné divadlo. Dokáže dostatečně udržet diváckou pozornost, sledování tak není utrpením, přesto nejde o film, do něhož by časová investice dávala ten správný smysl.
Sharper je v podstatě ten typ filmu, který sází na nelineární vyprávění, snaží se často šokovat, v součtu ovšem nedrží nějak smysluplně pohromadě, i proto může vyvrcholení krapet zaostat za budovanými očekáváními. Dá se vlastně říct, že si Sharper hraje na o poznání sofistikovanější film, než kterým v součtu je, v honbě za ambicemi ovšem krapet ztrácí hodnotu po dramatické stránce. Snaží se vzbudit nějaké emocionální vyvrcholení, to ovšem ve výsledku nemá kdovíjak výrazný efekt.
Herci se tak mohou snažit sebevíce, kdy Julianne Moore ani John Lithgow po herecké stránce nezklamou, Sebastian Stan si může po seriálu Pam a Tommy přispat na konto další výrazný výkon, velmi mile překvapí i Justice Smith, v součtu je ovšem herecká výraznost spíše pozlátkem, které v boji o emocionální váhu dvakrát nepomáhají. Jedná se o film, který sází na to, že do sebe zapadne jako skládačka, to se též ve finále stane. Výsledek ovšem není takovou satisfakcí jako v případě podobně strukturovaných filmů, výsledek tak z toho vychází krapet povrchně. Jde pořád film, který staví na podfucích, v kontextu toho si cíleně hraje s divákem. Výsledkem ovšem není ta ideální satisfakce, spíše důstojná snaha toho, když se film snaží s divákem hrát hru na kočku a na myš. Jen je nutně usoudit, kdo je v této hře kočkou a kdo myší.
Výsledkem je tedy dobře uchopený, vizuálně výrazný i herecky výrazný film, kterému ovšem chybí dostatek výraznější IP i nosná třešnička na dortu. Caron přechod k celovečernímu filmu zvládl obstojně, jen z toho možná mohl mít lepší film…
