Mladá dívka Nemo (Marlow Barkley) s pomocí Flipa (Jason Momoa), napůl muže a napůl netvora, cestuje do mystické země ve svých snech, aby hledala svého zmizelého otce….
Malý Nemo je poměrně populární dětská postava vytvořená v roce 1905 Winsorem McCayem, která se dočkala vlastní komiksové série, a zákonitě časem muselo dojít i na nějaké ty filmové adaptace. Na první z nich došlo již v roce 1911, poměrně oblíbenou adaptací se stal japonský animák Malý Nemo: Dobrodružství v Dřímkově z roku 1989, na tu nejnovější poté došlo na nyní. V nové adaptaci s názvem Snivokraj ovšem dochází k gender-swapu, kdy je Nemo nyní mladá dívka, která se v režii Francise Lawrence (Constantine, Já, legenda, Hunger Games 2-4) vydává na cestu s napůl člověkem/napůl faunem v podání Jasona Momoii. Dá se tak nějak očekávat, že samotný Netflix věří v potencionální start úspěšné dětské franšízy, kdy by zárukou měli být právě oblíbený Momoa i zkušený Lawrence. Skutečně se ovšem ve Snivokraji nachází potenciál do budoucna?
Fantasy dobrodružná podívaná rozhodně nevypadá levně, Francis Lawrence dokáže sem tam přijít se zajímavým audiovizuálním nápadem (například s perspektivou) a samotná komiksová adaptace svádí k nějakým divokým audiovizuálním nápadům. Jenže ve finále je Snivokraj spíše vizuálně přeplácaný kýč, který v mnoha momentech nedrží pohromadě, v momentech, kdy dochází na nějakou akci, je velmi obtížné se v tom, co se vlastně na plátně děje orientovat a navíc je velmi snadné odhadnout směr, kterým se vyprávění postupně vydá. To samo o sobě vy vlastně dvakrát velký problém nebyl, větší problém ovšem zůstává fakt, že i když se tu bojuje s tématy s emocionálním potenciálem, emocionálně je Snivokraj spíše skrz naskrz prázdný a skutečně připomíná přeplácaný rodinný blockbuster, který vytvořila umělá inteligence a přitom se nějak doufalo, že výsledek bude stačit každému. Jenže se vlastně těžce věří tomu, že přesně tento tvar někomu stačí.
Už samotný název Snivokraj svádí k představení říše snů, která by automaticky měla svádět k zajímavým kreativním nápadům a zajímavé vizi. Nic takového Snivokraj nenabízí. Celková stylizace působí podivně, kdy je takový Jason Momoa pořád dostatečný sympaťák, jeho polosatyr Flip, který kombinuje prvky Jacka Sparrowa, Bon Joviho a pana Tumnuse, je ve finále spíše podivnou kreací. Mladičká Marlow Barkley je na druhou stranu sympatická mladá hrdinka, která nepůsobí, že by trpěla výraznými hereckými limity a jde tak o neurážejícího dětského protagonistu.
I když Snivokraj rozhodně nepůsobí levně, CGI je v jistých momentech skutečně na pováženou, kdy jednoduše působí nedopečeně renderovaným způsobem. Střih je v jistých momentech až nepříjemně chaotický, největší otazník poté vyvolává, že někdo takovou látku chopil právě Francisi Lawrencovi. Ano, ten na sebe zvládl udělat dojem zmíněným Constantinem, Já, legendou či Hunger Games, dá se ovšem těžce věřit tomu, že by zrovna po těchto filmech měl někdo tomuto tvůrci svěřit velkolepou rodinnou fantasy. Lawrence tak může maximálně předvádět své pořád zručné řemeslné schopnosti, jednoduše to ovšem působí dojmem, že se u této fantasy objevil krapet omylem a na výsledku je to vidět.
Fungování světa se navíc zdá prakticky nekonzistentní a nedomyšlené, kdy se emocionálně nezvládne pracovat ani ve dvou zásadních scénách, které si přímo říkají o to, aby z nich někdo po emocionální stránce vyškrábal maximum. Jsou ovšem pořád nosnější, než snahy o vyloženě infantilní a inteligenci urážející humor. Momoa skutečně působí jakoby chtěl být Jack Sparrow pro novou generaci, kdy bude zápasit s hranou trapnosti a po vzoru Deppa doufat, že onu hranu ustojí, ve finále ovšem po vzoru lokálního Štěpána Kozuba vyvolává sice sympatie, zároveň ovšem vybízí k tomu, aby mu někdo poslal Tropickou bouři a připomněl mu staré známé ,,Never Go Full Retard´´. Problém je v tom, že od většiny postav Kozuba v poslední době by Flip neměl být mentálně retardovaný, ale spíše stejně jako Jack Sparrow takový spoluprotagonista normálnějšího hrdiny. I když vlastně samotná postava Flipa dvakrát náročná není, Momoa minimálně ve Snivokraji působí, že na ní nemá. Jak tak mohl po Duně vyvolat dojem, že nemusí sázet pouze na své sympatie, právě Snivokraj tyto pocity bez problémů zakopává. Ve finále to nespraví ani sympaticky znějící soundtrack Pinar Toprak.
Snivokraj je přesně ten typ filmu, který je nejideálnější z paměti dostat nejrychleji možným způsobem. Svět s potenciálem je totiž spláchnut ve vizuálně kýčovitém podání, s tvůrcem za kamerou, který umí, ale tady jde proti sám sobě a především zápletkou, která v průběhu popírá sám sebe a opět vyvolává pocit, že Netflix ještě nezačal najímat dramaturgy ve velkém. Pár světlých momentů, které dokonce koketují alespoň s polovičním naplněním potenciálu, sami o sobě tento film nezachrání….
