Na odlehlém ostrově západně od pobřeží Irska sledujeme celoživotní přátele Pádraica (Colin Farrell) a Colma (Brendan Gleeson), kteří se ocitnou v nejednoduché situaci, když Colm nečekaně jejich přátelství ukončí. Zaskočený Pádraic, kterému pomáhá jeho sestra Siobhán (Kerry Condon) a mladík žijící na ostrově, Dominic (Barry Keoghan), usilují o obnovu přátelství a odmítají ne jako odpověď. Pádraicovy opakované snahy však jen posilují odhodlání bývalého přítele a když dá Colm zoufalé ultimátum, události rychle eskalují s šokujícími důsledky….
Málokterému dramatikovi se podaří úspěšný přechod do filmového média, Martina McDonagha ovšem do kolonky těchto vyvolených jde bez problémů zařadit. Britský dramatik již na sebe zvládl upoutat pozornost svými třemi předchozími filmy – V Bruggách, Sedm psychopatů a Tři billboardy kousek za Ebbingem. Právě v jeho celovečerním debutu V Bruggách se poté v hlavních rolích představili Colin Farrell a Brendan Gleeson, kteří se v hlavních rolích objevují i v McDonaghově čtvrtém filmu. McDonagh poté v rámci svých filmů rozhodně divadelní kořeny nezapře, jeho dialogy a postavy ovšem bývají strhující a i proto šlo Víly z Inisherinu bez problému zařadit mezi nejočekávanější filmy roku, kdy již nyní film sbírá nejrůznější ocenění a nominace na nejprestižnějších filmových ocenění a festivalech. Je tomu ovšem po právu?
Je těžce McDonagha nemilovat především díky jednomu speciálnímu důvodu. Nikdo totiž jako on nezvládá tolik píchat drama a komedii, pracovat s černým humorem tak obdivuhodným způsobem, aby skutečně zanechával pocity nejrůznějších emocí. Už u svých předchozích filmů zvládl McDonagh vytřít zrak vývojem zápletky a nečekanými dějovými obraty, právě v tomto ohledu si diváka zvládnou zaháčkovat i Víly z Inisherinu. I tentokrát zvládne McDonagh několikrát pobavit, i tentokrát zvládne McDonagh diváka emocionálně rozemlít, i tentokrát zvládne diváka šokovat. Jak dost možná pro mnohé nezní ukončení přátelství dvou starých známých jako nosná zápletka, přesně v tomto ohledu zvládne McDonagh překvapit a v jistých momentech nechá diváka jen, aby rychle začal hledat bradu spadlou na zem. McDonagh i díky nadále patří mezi nejlepší filmové scenáristy 21. století.
V jistých momentech je sice opět snadné si říct, že by průměrný člověk takto daleko v reálném světě v podobné situaci nezašel, přesto je snadné se ve Vílách z Ireshinu nalézt. Ukončení přátelství, osobní personalita, která ovlivní lidi okolo nás a způsobuje jim emocionální utrpení a to často bez uvědomění. Není přitom nutné ohlížet se pouze na osobní přátelství, ale vztah mezi dvěma hlavními postavami jde přiřadit například i k ukončení vztahového či milostného poměru, průměrné životní zahořklosti, Víly z Inisherinu jde vnímat i jako studii průměrné negativní nálady a potencionálního vlivu na okolí. Vývoj vztahu Pádraica v podání Farrella a Colma v podání Gleesona přitom dle očekávání zachází v rámci McDonaghova scénáře velmi daleko, kdy opět platí, že průběh vyprávění zvládá skutečně pobavit, do velké míry ovšem skutečně vyvolává jen smutek.
Víly z Inisherinu skutečně vyznívají jako tragikomedie, ve které McDonagh nezapře své divadelní kořeny, do velké míry jde právě Víly z Inisheirnu vnímat jako jeho doposud nejvíce divadelní film. Není ovšem nutné tento fakt brát jako urážku, kdy sice konfrontace dvou rozkmotřených postav samo sebou stojí na silných dialozích, své ovšem dělá i silný vizuál kameramana Bena Davise i samotný soundtrack Cartera Burwella, který dle očekávání čerpá z irského folklóru. Samotné zasazení do dobového Irska ostatně přináší své, McDonagh tu ovšem i tentokrát především ukazuje, jak moc daleko je ve vyhrocených momentech schopné zajít samotné lidské chování. Síla přitom tkví i v tom, že není snadné se přiklonit k jedné či druhé straně, kdy je chování Pádraica i Colma z různých ohledů pochopitelné. Jeden pochopitelně nerad přichází o jednoho ze svých přátel, druhý pouze začíná trpět krizí, kdy mu dochází, že na světě nestráví příliš mnoho času a neměl by ho trávit zbytečnostmi.
Colin Farrell i Brendan Gleeson poté mají vzájemnou chemii již od V Bruggách, oba jsou poté v ústředních rolích fenomenální. Colin Farrell svými výkony tahal nahoru i slabší filmy se svou účastí, ve Vílách z Inisherinu ovšem předvádí jeden z nejpůsobivějších výkonů ve své kariéře, který by mu dle všeho mohl konečně zaručit první nominaci na Oscara. Brendan Gleeson poté tak nějak automaticky sedí do role zahořklého muže, kdy si on pravděpodobně zaslouženě dojde pro první nominaci na cenu Akademie. Ve vzájemném kontrastu poté působí těžce uvěřitelně, že by právě tak zdánlivě rozličné persony jako Pádraic a Colm mohli být přáteli, i v tomto ohledu lze najít realismus, kdy je někdy těžce uvěřitelné, kdo je naším přítelem a snadno to celé svádí k úvahám, zda je přílišná rozdílnost důvodem k ukončení jakéhokoliv přátelského poměru.
Ve filmu dostává prostor zazářit i dosud spíše nedoceněná Kerry Condon v roli Pádraicovi sestry Siobhán, mladý talent Barry Keoghan se tu poté v roli vesnického idiota Dominica zvládne opět představit jako herec s neskutečným charakterem, který zvládá svým úlohám dávat duši a nadále předvést, že má nadání pro těžce zaškatulkované postavy, které sami o sobě vyznívají krapet tragicky. Ani tentokrát navíc nejsou postavy McDonagha morálně bez úhony, do velké míry vyznívá tragicky i jeden zásadní náznak, který nikdo nikdy neřekne na plno, výrazně ovšem pohled na vyprávění změní jeden zásadní moment, který způsobí, že už se na vztah mezi dvěma hlavními postavami nejspíš nikdo nebude dívat stejně.
McDonagh navíc i tentokrát zvládne překvapit vývojem událostí, kdy to celé neskončí prvoplánově a předvídatelně. Po vzoru Tři billboardy kousek za Ebbingem bude i tentokrát vyvrcholení příběhu vyvolávat spousty otázek, i v tomto konci lze ovšem nalézt rafinovanost. Vyvrcholení zápletky působí procítěně, kdy se dá snadno věřit tomu, že základem scénáře byla pro McDonagha nějaká obtížná zkušenost. Jenže lze se vůbec vrátit zpět a ignorovat všechnu tu spoušť, která proběhla? Dají se skutečně ignorovat události, které nelze vzít zpět? Když po závěru dojde u uvědomění toho, co vše rozběhlo hlavní zápletku a následně to, co vše následovalo, ve výsledku zbude jen velmi nepříjemná mozaika, kdy snaha o zalepení může vést jen k většímu praskání. Víly z Inisherinu díky tomu vyznívají doposud nejtragičtěji z celé dosavadní McDonaghovi tvorby, zároveň jde ovšem ruku v ruce s tím o zážitek nejsilnější.
Martin McDonagh zvládne i u svého 4. celovečerního filmu diváka v různých momentech pobavit, Víly z Inisherinu ovšem doposud vyznívají nejtragičtěji z jeho tvorby. Díky neskutečným přesahům i možnosti se v rámci dvou hlavních postav snadno poznat, není vůbec těžké Víly z Inisherinu označit za dosavadní McDonaghův magnum opus….
