Úzce spjatá skupina žen je součástí izolované náboženské komunity, v níž dochází k šíření sexuálního zneužívání. Po tomto děsivém zjištění se musí rozhodnout, zda svým útočníkům odpustí, nebo kolonii navždy opustí. Odvrácení pohledu od ohavného zločinu k jeho důsledkům ukazuje pozadí patriarchálního útlaku, náboženských imperativů a rozporuplných hodnot, které ovládají komunitu….
Každá oscarová sezóna má v kategorii „Nejlepší film“ menšího outsidera, takový ten film navíc, který se technicky může stát černým koněm, většinou ovšem spíše v tučné konkurenci rychle zapadne. V rámci aktuálního 94. ročníku Oscarů by šlo za takového outsidera vnímat drama Women Talking. Adaptace románu Miriam Toews, která vznikla dle scénáře a v režii Sarah Polley může kromě nominace v kategorii „Nejlepší film“ přepočítávat i nominaci v kategorii „Nejlepší adaptovaný scénář“, do TOP 10 nejlepších filmů dle Akademie se poté dostala například místo Válečnice, Když promluvila nebo Velryby. Vítězství Women Talking by nejspíš bylo velkým překvapením, především vedle favorizovaných Fabelmanových nebo Všechno, všude, najednou, háček ovšem tkví v tom, že Women Talking působí v rámci oscarové TOP 10 přeci jen krapet navíc. V rámci poměrně silného roku je nominace zrovna pro Women Talking vlastně menší záhadou.
Uznávaná předloha pojednává o skutečné náboženské komunitě v provincii Manitoba, kdy muži využívali uklidňující prostředek pro krávy, aby s ním omámili a znásilňovali ženy uvnitř komunity. Citlivé téma, které i díky přetrvávajícímu tématu o zneužívání žen, zvládá u diváků rezonovat, i to může být důvod, proč se snímek dostává v jistých kruzích tak výrazného uznání, kdy se zpravidla jedná o takový ten film, který pojednává o událostech, které je nutné probírat. Předloha Toews je ovšem těmito událostmi pouze částečně inspirovaná, film se poté vydává její cestou. Film se tak odehrává v komunitě existující v 21. století, které by bylo snadno uvěřit, že je o stovku let starší. Menonité omezují využívání technologií a jiných moderních vymožeností, kdy skrze film jistě dochází k prozkoumání zajímavé komunity. I proto zamrzí, že jde o film ve výsledku spíše prázdný. Což je při tak citlivém tématu a prozkoumávání zajímavé společnosti jednoduše krapet špatně.
Hildur Guðnadóttir sice skrze svůj další atmosférický soundtrack dokazuje, že jde o jednu z nejvýraznějších filmových skladatelek současnosti, Polley se může opřít o výrazný herecký casting, ze kterého napříč výraznému dámskému obsazení (Frances McDormand, Rooney Mara, Claire Foy, Jessie Buckley….) paradoxně nejvíc září Ben Whishaw, Women Talking ovšem ve finále chtě nechtě působí více jako film, který výrazně rezonuje spíše skrze svoje téma, ne skrze své kvality. Dostatek zajímavých momentů přesto film má. Hrozba odchodu ze sociální komunity a strach z neznámého světa, přetrhávání pout, snaha o tradiční motiv vnitřní síly žen. Jenomže všeho se to tak nějak lízne, ve finále je nejtěžší hledat hloubku u postav. Knižní předloha má nejspíše výhodu v tom, že se zvládá do stěžejních postav více otisknout a více je prozkoumat, film ovšem tuto výhodu mít nemůže. Bez znalosti knižní předlohy se pochopitelně schopnost Polley adaptovat knihu do filmového scénáře hodnotí těžce, Polley minimálně jistě zvládá předat sílu tohoto tématu, zcela prodat jednotlivé elementy se jí ovšem v součtu spíše nedaří. Chvílemi to navíc působí dojmem, že se Polley snaží myšlenky spíše odříkat a ne nějak chytře zvýraznit, jednoduše drobné zapomínání na kouzlo „show, don’t tell“.
Film stojící především na konverzacích to má často těžké v tom, aby zvládl udržet diváckou pozornost, je to ovšem snadné v případech, kdy je vnímání dialogových konfrontací dostatečně zajímavé. Konfrontace žen a jejich názorů se ovšem stočí pouze k citování argumentů pro a proti v rámci odchodu z komunity, filozofické konfrontace, které v součtu opět nemají žádnou sílu, především působí až nevěrohodně. Polley má jistě k látce ideální cit, zvládá dirigovat herce, víceméně pracovat s atmosférou, většina chyb navíc nemusí být ve velké míře její chybou, v případě, že se pouze snaží o věrnou adaptaci, výsledek ovšem působí krapet přeceněným způsobem. Jako něco, co jistě může fungovat na stránkách knihy, těžko ovšem funguje v rámci audiovizuálního zpracování. Je snadné věřit tomu, že na stránkách knižní předlohy zvládlo samotné téma u někoho rezonovat, film se díky samotnému tématu jistě v jistých kruzích též někoho dotkne. Ale přeci jen výsledek je krapet poloprázdný.
Výsledek navíc působí dojmem, že mu chybí drobný odstup, zároveň je ovšem přeci jen krapet vzdálený. U filmů s tak citlivým tématem bývá největším problémem plochost, která je v součtu bohužel cítit až moc. U feministek film jistě může rezonovat, protože se jedná o slušný manifest, jiní zase mohou hudrovat, že z látky ideálnější možná na divadelní prkno trčí nepříliš výrazný vizuál, který často působí jednoduše lacině. Přesně tím dojmem, že si někdo řekl, že nejspíš samotná silná látka stačí a že sázka na výraznou šeď nepřekáží. Sarah Polley má pochopitelně právo na svou autorskou vizi, jistí ovšem mohou po právu kroutit hlavou.
Women Talking je letošním outsiderem oscarové sezóny, na status černého koně poté spíše nemá. Silně rezonující téma v součtu nezvládá příliš prodat, kdy se ukazuje staré známé pravidlo, že všechno fungující na papíře nutně nemusí fungovat v audiovizuální formě. Sarah Polley tak mohla natočit v jistých kruzích rezonující adaptaci rezonující knihy s rezonující tématikou, samotné silné téma ovšem kouzlo nedělá. Zvlášť v případě, že je tolik prázdné….
