Satanské tango je příběhem dvojice podvodných mesiášů a spolupracovníků tajné policie, kteří oberou obyvatele zbídačelé vsi o jejich skromný majetek tím nejpodlejším způsobem: přesvědčí je, že jim pomohou žít lepší život. Film maďarského filmaře Bély Tarra trvá 7 hodin, je natočen ve 150 táhlých záběrech, které znázorňují různé druhy lidského i existenciálního úpadku a umocňují nevyhnutelnost naplňujícího se osudu…
Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího „ promítání“ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý.
Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem.
Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran)
Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se „ nic neděje“. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají.
Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i „ těsně „ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil.
Trailer:
Verdikt: 5 z 5
Photo © Vega Film