Když se ze tří rodin stane jedna velká, bude potřeba pořádný plán. Plán, jak přežít současné i minulé partnery, všechny děti v rodině, ať už jsou vlastní či nikoliv, plán, jak se v tom všem neztratit a udržet si zdravý rozum. Život si ale většinou dělá, co chce… a co nečekáte…..
Kariéru režiséra Petra Nikolaeva, který se nejspíš do paměti diváků zapsal především režii adaptace Báječných let pod psa Michaela Viewegha, jde v podstatě roztřídit do dvou samostatných bloků. Jeden z nich se skládá z ambicióznějších a velkolepějších filmů (Jménem krále, Lidice, Příběh kmotra, Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů), ten druhý poté z menších dramat či komedií (zmíněná Báječná léta pod psa či další adaptace románu Viewegha Vybíjená). Do druhého bloku jde poté bezpochyby zařadit i Nikolaevova novinka s názvem Střídavka, která vznikla dle scénáře Lucie Konečné, zkušené scenáristky seriálů jako Ordinace v růžové zahradě 2. Samotná premiéra počátkem srpna svádí k faktu, že snaží být Střídavka ideálně feel-good komediální záležitostí pro celou rodinu, u které ovšem tvůrci předem avizovali, že by neměla být prvoplánově hloupá. Z výsledného produktu poté sice ambice dvakrát nešíří, zrovna v tomto případě ovšem nutně nejde o zásadní problém.
Střídavka od počátku jede na očekávánou jistotu, kdy je to celé řemeslně slušné a zároveň řemeslně náročné, od počátku jsou ovšem cítit slova Nikolaeva o tom, že udělat dobrý film je těžké. Střídavka do kategorie dobrých filmů poté zapadá především díky oné řemeslné slušnosti, kdy výsledek nepůsobí odbytě. Stěžejní je poté fakt, že tvůrci přesně vědí, pro koho film jako Střídavka vzniká. Vzniká přesně pro ty diváky, kterým nevadí, že jde o film bez ambic, který se vydává očekávaným směrem a sází na bezpečnou zápletku. Střídavka tak ve finále funguje jako přesně ta ideální rodinná komedie, u které se dá vypnout mozek, sledovat různé komediální eskapády a jen čekat, kdy dojde na očekávaný konflikt v zápletce. I díky délce, která nepřesáhne hodinu a půl, poté celý film bez problému uteče a v součtu jako celek jednoduše neurazí.
Střídavka se sice v rámci děje časem pokouší o dramatičtější scény a vyhrocenější momenty, v jádru jde ovšem pořád primárně o rodinnou komedii, která se ani nepokouší vzdáleně líznout nějakého sociálního dramatu. Námět o střídavé péči, která má dle mnoha studií i osobních zkušeností nepěkný vliv na dotčené dítě i o péči střídající se rodiče, by klidně mohl sloužit jako základ pro nějaké to sociální drama na nezávislých filmových festivalech, scénář ovšem ve finále dokáže dodat poměrně slušné komediální momenty, které ovšem nejvíce protěžují samotní herci. Ti jsou sice v rámci scénáře oběťmi víceméně jednorozměrných rolí, i díky správnému komediálnímu nadání daných herců to celé funguje. Eva Holubová jako Alzheimerem trpící babička, Jiří Vyorálek jako muž uvězněný mezi touhou dvou žen (zoufalý to muž!) či jistota Martin Hofmann, kdy se ovšem zastínit nenechají ani Anna Polívková, Jitka Čvančarová či Kristína Svarinská, jejíž postava je v rámci celého scénáře dost možná tou nejkomplexnější a nejzajímavější.
Střídavka je tak v součtu jednoduchá, snadno se u ní dá rýpat do jistých příběhových detailů, přesto dokáže v jistých momentech ideálně zahřát u srdíčka. Cesta k postavám se sice v průběhu hledá tak trochu těžko, kdy se polidštění postavy dočkávají až v průběhu zápletky, humor ovšem neklesá na nejnižší úroveň a ani na dno sexismu. Je to skutečně velmi vděčná podívaná, kde k jistým uměle vytvořeným konfliktům dochází jen v rámci povinné přítomnosti kolize. Je to možná obyčejný film, v tomto případě se ovšem nejedná o sprosté slovo, kdy v kontextu komediální konkurence tuzemské tvorby patří Střídavka mezi tu lepší produkci, která se nesnižuje k laciným vulgarismům či sexuálním výjevům.
Nejvíc filmu tak ubližuje právě ono umělé nalepení konfliktů, kdy by možná šlo jít přeci jen trošku víc do masa (sama Konečná prohlásila, že její scénář inspiroval osobními zážitky) a zápletka mohla více pracovat s tím, jak je těžké žít v podstatě takovém rodinném kolotoči s několika zázemími, nevlastními rodiči a víceméně nedostatkem pozornosti. Právě šlápnutí na plyn a přidání umělého dramatu navíc filmu dvakrát nepomáhá, především díky faktu, že se vše následně stejně vyřeší až příliš rychle (náhlá přítomnost Diabolus ex Machina v závěru je největší podivností celého filmu). Pro diváky tolik navštěvovaných hitů posledních let jako Ženy v běhu jde ovšem rozhodně o tu pravou podívanou.
Střídavka netrpí ambicemi a její sázka na jistotu je ve finále dost možná její největší výhodou. Poměrně citlivé téma se dokázalo zpracovat do funkční komedie, která nesází na trapný a pokleslý humor. Petr Nikolaev poté dokázal natočit řemeslně slušný a zároveň ničím nevyčuhující film, který ovšem vznikl především pro svou jasně danou cílovku. A ta s velkou pravděpodobností bude jednoduše spokojená…..
