Mandalorian (Pedro Pascal) se kvůli nové misi spojí se svými starými spojenci Carou Dune (Gina Carano) a Greefem Kargou (Carl Weathers)…
Mandalorian: Chapter 12- Opravdu se nechci opakovat jako kolovrátek a působit jako člověk s nekritickýma očima, který neuzná, že svět Star Wars vždycky nedodá ten nejlepší materiál (viz. čerstvý Lego Star Wars Holiday Special). Jenomže jaký jiný pocit člověk může mít z dosavadní 2. série Mandaloriana než ten, že jde o totálně vrcholnou tvorbu, která definitivně ukazuje, že Star Wars na malé obrazovce rozhodně nebyl ten nejhorší nápad světa. Zvláště když na tom dělají lidé, kteří prostě a jednoduše očividně umí, předvádějí vrcholnou ukázku seriálové produkce a především je na nich vidět, že mají svět Star Wars skutečně rádi!
12. díl seriálu režíroval Carl Weathers, který v seriálu ztvárňuje postavu Greefa Kargy. Už předtím měl Weathers zkušenost s režií pár epizod jistých seriálů, vůbec poprvé se ale chopil tak velmi náročné produkce a přesto natočil dosud dost možná jednu z nejlepších epizod!
12 epizoda Mandaloriana je vše, rozhodně ale ne pouhou výplní. Vrací se známé postavy Cara Dune a Greef Karga a upřímně mi ty postavy opravdu začínali chybět. Obě postavy se dočkají hrubšího prokreslení a především se předvádějí v tom nejlepším možném světle, překvapivě to ale platí především o Kargovi na kterého touto epizodou dostanete zcela nový pohled.
Celá série je protkaná akcí, akcí a zase akcí. Napříč celou epizodu se tu předvádějí scény, které jakoby vypadli z toho největšího blockbusteru, který v klasické době bourá kina. Střílí se přitom stormtroopeři, bouchají u toho TIE Fightery a Mando se opět předvádí v akci s jetpackem. Už slyším, že samotná akce přece člověku nemůže stačit a že to není jenom o není. Jenomže není, to je právě ono!
12. epizoda Mandaloriana opět předvádí, že i když se na během prvních pár epizod nemuselo zdát a většina epizod působí spíše jako side questy, čím dál tím více se ukazuje, že je vše bravurně propojené a časem bude tohle propojení pravděpodobně čím dál tím více výraznější. Dá se na tuhle epizodu nadávat, že je vyplní předtím než by v následující epizodě mělo dojít k zásadnímu setkání s jednou důležitou a dlouho očekávanou postavou ze světa Star Wars, akorát, že to tak ale vůbec není! Dostáváme konečně náznak toho po čem Impérium touží, opět se nečekaně vrací postavy, jejichž návrat byste jen tak nečekali a přesto jste rádi, že je vidíte a především to celé má skutečně váhu, že se tu bojuje o něco hodně zásadního. A to je prostě úžasné.
Tahle epizoda opět předvádí, že má seriál neskutečné vizuální kouzlo a fakt, že vypadá tak velkolepě tomu skutečně přidává pocit, že koukáte na něco zásadního co boří klasické představy o seriálovém zážitku. A na konci do toho opět dorazí Giancarlo Esposito, aby si ukradl celý svůj one moment epizody pro sebe a dal dost jednoznačně najevo, že nás od jeho Moffa Gideona ještě čekají velké věci.
Mandalorian II prostě zatím 1. sérii vyloženě překonává a mám velké naděje v tom, že další díly neklesnou na mysli. Carl Weathers se nicméně jako režisér může pochlubit jednou z nejlepších epizod seriálu, která od úvodní sekvence s Carou Dune po závěrečnou naháněčku předvádí vrcholnou záležitost. A i když je zde Baby Yoda vyloženě uklizen na vedlejší kolej, své momenty si pořád dokáže ukradnout pro sebe a zůstává tím nejroztomilejším McGuffinem všech dob. Tak snad mu to vydrží i pro příště……….
Verdikt: 5 z 5
Photo © Disney+