Halucinační bloudění v postsovětském Rusku. Ve městě zasaženém chřipkovou epidemií se rodina Petrovova potýká s dalším dnem v zemi, kde minulost nikdy není minulostí, současnost je nasáklá chlastem, horečnatými sny o násilí a něze, kde – pod vrstvou obyčejného – se věci ukážou jako zcela neobyčejné.
Novinka ruského režiséra a scenáristy Kirilla Serebrennikova bojovala na posledním Filmovém festivalu v Cannes o hlavní cenu Zlatou palmu, kterou ovšem nakonec získal snímek Titan. Serebrennik nicméně po svém předchozím filmu Léto bojoval o Zlatou palmu již podruhé, což dokazuje, že jde o talentovaného tvůrce. U své novinky U Petronových řádí chřipka se poté inspiroval stejnojmenným románem Alexeje Salnikova a realizoval poměrně náročný film.
Příběh totiž sleduje několik různých postav, kdy některé sleduje v úplně odlišném časovém období, několikrát se ukáže, že není film vyprávěn čistě chronologicky a každý příběh jedné postavy je pojmout různými způsoby, například v černobílé podobě či v podobě jednoho dlouhého záběru. Jde o náročnou mozaiku, kdy je též ve finále velmi těžké zamyslet se nad tím, jak to vše do sebe vlastně zapadá. Výrazný počet momentů se navíc vyjeví jako pouhá představa postav, těsnou hranici mezi realitou a fikcí je u Petrovových řádí chřipka vlastně těžce rozeznatelná. A je jasné, že spousty diváků bude moci Serebrennikovu novinku odsoudit jako dohromady nefungující mišmaš, protože velkou roli u sledování U Petrovových řádí chřipka hraje dbání na detaily, které tu mozaiku dohromady skládají.
Serebrennikova procházka postsovětským Ruskem dokáže možná v jisté formě obstát jako sociální sonda, většina postav je ovšem očividně přitažena za vlasy, což dost jasně naznačí už úvodní scéna. V mnoha momentech je možná U Petrovových řádí chřipka film, který je přitažený za vlasy až příliš a v některých momentech může působit vyloženě nestravitelně. Jeho 145 minut není divácky úplně vděčných a chvíli potrvá než se (jestli vůbec) dokáže divák naladit na vlnu tvůrců.
Po řemeslné a technické stránce se U Petrovových řádí chřipka vlastně cokoliv vytýká těžko. I kvůli kreativním rozhodnutím jako je dlouhý záběr, černobílá barva či úhel pohledu z první osoby se filmu nedá vyčítat tvůrčí lenost, naopak to působí jako film tvůrce, který se kochal vymýšlením pojetí jednotlivých příběhových rovin. I v rámci dějových pojítek je očividné, že měl Serebrennikov film vymyšlený do nejmenších detailů a dal by se v tomhle ohledu klidně označit za perfekcionistu. U sledování filmu se navíc divák nejspíš nebude cítit vyloženě komfortním způsobem, což bych též označil za zcela jasný úmysl. I když divák Serebrennikovu filmu zcela nepropadne, v mnoha ohledech ho skutečně musí obdivovat.
V lehkých ohledech jde film přes čáru. Možná až příliš moc. Vše záleží na osobním vkusu, kdy je něčeho příliš. Těžce se též ve finále hodnotí hudební dramaturgie, protože Serebrennikov sice vsadí například na Nicka Cavea, zároveň ovšem především závěrečnou scénu tvoří ruský rap, který výrazně nabourává atmosféru. A je to možná skutečně až příliš dlouhé, kdy by možná prospělo zkrácení i o pouhou půlhodinu. Platí to ovšem především o první polovině, teprve v druhé polovině totiž ona mozaika skutečně začne bravurně fungovat a zapadat do sebe. A všechny ty chyby se vlastně v průběhu odpouští snadno, protože je Serebrennikov opravdu výrazně kreativní filmař, který dokáže titulní chřipku prodat i v metaforické rovině.
Těžko se nad tím vlastně dělá nějaký závěrečný verdikt. Je to rozhodně divácky nevděčné, v mnoha ohledech úmyslně neučesané a téměř 2 hodiny a půl je prostě příliš. Jakmile se ovšem divák při sledování pokusí zapojit pozornost, dostane do sebe v součtu solidně pasující mozaiku, která je navíc vedena neskutečně kreativním filmařem. V součtu tak rozhodně nedokonalá, přesto dostačující záležitost…..
Verdikt: 75%
Photo © Hype Film
