Mladý ambiciózní umělec Stanton Carlisle (Bradley Cooper) s nadáním zmanipulovat lidi díky vhodně zvolených slov se spojí s psychiatričkou Lilith Ritter (Cate Blanchett), která je však mnohem nebezpečnější než on sám…
Guillermo del Toro získal začátkem roku 2018 Oscara za režii snímku Tvář vody, který sám ten samý rok vyhrál Oscara za nejlepší film roku. Režisér Bladea II či prvního Pacific Rim se tak definitivně zapsal mezi režiséry, na které by se měla v brzkých letech upoutat pozornost a sám del Toro si jako svůj další projkt zvolil novou adaptaci románu Nightmare Alley z roku 1946. Ta už se jedné adaptace dočkala v roce 1947, kdy se jí chopil režisér Edmund Goulding a hlavní role Stantona Carlisle se zhostil Tyrone Power, sám del Toro ovšem tvrdil, že spíše než remake bude jeho Ulička přízraků věrnější adaptací románu Williama Lindsayho Greshama. A fanoušky del Tora nejspíš jeho samotná Ulička přízraků nezklame.
Del Torova Ulička přízraků je totiž další vizuálně vypiplaný a atmosféricky funkční film tohoto původm mexického režiséra, který na to jde tak trochu jinak než v roce 1947. Hrubá kostra děje sice zůstává stejná, dvě a půl hodiny ovšem del Toro využívá i k tomu, aby na rozdíl od původního filmu více prozkoumal pozadí ústředních postav a jejich motivace. Del Toro se v tomto případě skutečně striktně nedrží původního filmu, v jistých momentech ovšem dokáže vyvolat pocit, že má Del Toro verzi z roku 1947 dostatečně nakoukanou a jeho film noir z roku 2021 se minimálně u původní adaptace alespoň částečně inspiroval.
Guillermo del Toro nadále působí jako filmař, který točí s radostí a v aktuální konkurenci amerických blockbusterů a lokálních komedií je přeci jen radost na velkém plátně vidět film, který se aktuálním trendům vymyká. A to i přesto, že je díky tomu předurčen k nezájmu a finančnímu propadáku. V tomto ohledu možná del Torova Ulička přízraků selhala už na samotném počátku, klasické del Torovo vyhrávání si s atmosférou a především světem, který aktuálně zpracovává ovšem zůstává. Samotná látka jakoby byla pro del Tora stvořená a přesto dokázal del Toro po téměř 80 letech přijít se zcela svěžím pojetím, které Uličce přízraků dokázalo jen prospět.
Jako u originálu platí, že je první polovina více vtahující než tou druhou, kdy je i díky delší délce výraznější problém s celkovým tempem. Právě del Torova adaptace má ovšem více času prokreslit postavy a udělat si o nich smysluplnější obrázek. Především o ústředním antihrdinovi Stantonu Carlieslovi, kdy jakoby byla tato role pro Bradleyho Coopera zcela stvořena. Jen málokdo by totiž tuhle snadno nenávisti hodnou postavu dokázal ztvárnit s takovým přirozeným charizmatem a především způsobem, který by u Carlieslea i v těch jeho nejhorších momentech dokázal vytvořit alespoň částečně sympatie.
Del Toro má v průběhu šanci se alespoň částečně vrátit ke svým hororovým kořenům, jinak ovšem nadále dokazuje, že za ta léta jako filmař vyspěl. I díky vedení herců, kdy každý z nich (ať už Cate Blanchett, Willem Dafoe či Rooney Mara) předvádí plnokrevný výkon a působí do jednotlivých rolí jako ideální volba. Funkční je i dobová výprava a dá se očekávat, že Ulička přízraků bude na Oscarech patřit minimálně mezi favority v technologických kategoriích.
Del Toro přitom dokáže prodat i dobovou atmosféru a i díky nadále aktuálnímu tématu manipulace dokáže jeho Ulička přízraků plnokrevně obstát i v současnosti. I díky tomu, že jde nadále o svěží téma si dokáže Ulička přízraků obhájit svou existenci i jinak než, že jde o vysněný projekt talentovaného tvůrce. Především jde navíc o ukázku filmu, kterých bude v brzké době pro kina vznikat co nejméně. A přesto je radost tuhle částečnou poctu film noiru a částečně o sobě funkční noir thriller vidět na velkém plátně a vidět nadšenost kreativního tvůrce, který si se samotnou látkou očividně vyhrává. Ať už skrze vizuální pojetí či zmíněnou velmi funkční prací s atmosférou.
Del Toro se v průběhu prokazuje jako výtečný filmový vypravěč, který celkovým zpracováním dokáže vytvořit film těžce srovnatelný s adaptací z roku 1947 a přesto z ní zanechat trochu toho ducha. I proto je možná škoda, že se naším kinům vyhne černobílá verze s názvem Vision in Darkness and Light, která by filmu samo o sobě dodala ještě více speciální kouzlo. Nutno ovšem dodat, že i s barvami má del Torova Ulička přízraků velmi velké kouzlo, kdy si del Toro vyhrává s barevnou korekcí, osvětlením i kamerovými úhly. Guillermo del Toro na vrcholu svých sil.
Nová Ulička přízraků si tak dokáže obhájit svou existenci i díky tomu, že celkové zpracování pojímá svěže a přesto předává vše důležité. Del Toro si splnil sen a pro kina stvořil film, kterých bude v dohledné době vznikat po čertu málo. A na rozdíl od původního filmu dodává více tragický nádech, který dokáže na celou Uličku přízraků vrhnout tak trochu jiný pohled. Del Torova Ulička přízraků možná rychle zapadne, mezi nejlepší filmy roku 2021 ovšem rozhodně patří…..
Verdikt: 80 %
Photo © Kerry Hayes / 20th Century Studios
