Je 12. června 1991. Za nesnesitelného horka uvízly v dopravní zácpě uprostřed Los Angeles desítky řidičů. Nervozita a napětí houstne, až jednomu z nich povolí nervy. William Foster (Michael Douglas) vystoupí z vozu a se slovy „Jdu domů!“ se vydá na cestu z níž, jak se později ukáže, není návratu. V okamžiku, kdy mu arogantní prodavač odmítne vyhovět a rozměnit na telefon, se totiž osobní vzpoura muže nazývaného dále jen D-Fens (defence = angl. obrana) …mění v pomstu. Pomstu světu, městu, společnosti, lidem. Baseballovou pálku, jeho první zbraň postupně nahradí nože, puška, samopal. Jeho cesta je stále víc destruktivní, zůstávají za ním trosky a později i mrtví. A přesto jej divák plně chápe, protože dělá to, co by často nejraději udělali oni sami. Po stopách tragického hrdiny se vydává policista Prendergast (Robert Duvall), který má právě odejít do výslužby. Přestože chápe, co se odehrává ve Fosterově nitru, je přesvědčen, že ho musí zastavit.
Joel Schumacher možná bude vždycky známý především jako režisér filmů Batman navždy a Batman a Robin (u kterých si pořád stojím za tím, že fungují jako povedené parodie, pokud divák přimhouří oko), byla by ale škoda neznat některé jeho ostatní snímky- A to nemyslím zrovna Českou spojku nebo Teror jako spíš třeba právě Volný pád.
Schumacher se proslavil tím, že si většinou vybíral náměty, které v Hollywoodu kolovali nějakou tu dobu a nikdo se jich úplně nechtěl ujmout. Scénář Ebbea Roea Smitha je poté nejenom bravurním psychologickým thrillerem ale též bravurním kritickým rozhořčením nad životem ve velkoměstě a sem tam i konzumní majetností.
Schumacher to správné napětí dokáže parádně vybudovat při úvodní scéně, při které bravurně ukáže jak protagonista reaguje na aktuální zácpu v dopravě a ukáže moment kdy D-Fensovi definitivně dojde trpělivost a vydá se na svou cestu. Tenhle film stojí a padá na totálně božím hereckém výkonu Michaela Douglase u kterého se vší úctou k takovému Gordonu Grekovi z Wall Street nebo Nicku Curranovi ze Základního instinktu budu považovat za životní výkon právě hlavní roli ve Velkém pádu. O Douglasovi v hlavní roli můžete mluvit v sebevětších superlativech, reálně ale neexistuje to pravé slovo, které by bravurnost jeho výkonu shrnulo. Fantastický? Výborný? Opravdu těžko říct. Stačí snad opravdu říct, že Douglas tohoto psychopata ke kterému si ale přesto divák snadno najde cestu hraje prostě opravdu mistrovsky.
D-Fens není hrdina ani záporák. Nejvíce ho vystihuje slovo antihrdina. Začne sice opravdu chodit přes trosky a mrtvoly, zároveň se mu ale dá snadno uvěřit, že by jistou mez nepřekročil. Divák mu zároveň snadno fandí, protože si D-Fens víceméně žije splněný sen každého průměrného člověka. Tedy, že má pocit, že je nad zákonem a se vší špínou, kterou mu život předhazuje před očima se nyní chce vypořádat. Dojde tak na epizodky s korejským obchodníkem, mexickým gangem, zaměstnanci fast foodu nebo neonacistou. Ve spojitosti s jeho výbuchy vzteku je Douglasův antihrdina skutečně nevypočítatelný a i díky tomu z pohledu diváka funguje skutečně nadpozemské napětí. Celé sekvence u korejského obchodníka nebo fast foodu jsou povedenou ukázkou povedeně budovaného tempa a jsou ve finále jen rozjezdem opravdu psychický náročné podívané u které je vám sice jasné, že je hlavní antihrdina tak trochu magor, zároveň mu ale prostě fandíte, protože má jen jediný cíl a to znovu vidět svou dceru. I co se týče téhle motivace je příběh parádně budovaný a dokonce finální vyhrocení snadno dovede diváka k slzám. To se ale nedá slovy popsat, to se prostě musí při sledování filmu zažít.
Skvělým protějškem je D-Fensovi poté postava Martina Predergasta v podání Roberta Duvalla. Ten je policistou těsně před důchodem a právě poslední den před důchodem ho chytne případ D-Fense. Policejní linka poté není o nic méně zábavnější a je občas velmi úsměvné, jak policisté D-Fensovo podivné chování komentují. Právě zde se poté ukazuje bravurní schopnost tohoto filmu, kdy dokáže chvílemi skutečně pobavit, zároveň ale nahnat mrazivou atmosféru a především donutit k diváka jistému zamyšlení. Nemusí se totiž zdát, ale Volný pád je možná dnes aktuálnější než kdy jindy. Pokud se už v roce 1993 dal kritizovat život ve velkoměstě, dnes by D-Fensovi pravděpodobně jeblo úplně. I proto stojí Volný pád za zhlédnutí a i když se na něm možná trochu podepsal zub času, svým moderním poselstvím a především skutečně bravurní filmařinou dokáže solidně fungovat i dnes.
Joel Schumacher dle mně nebyl příkladem dokonalého režiséra (některé jeho snímky před Volným pádem nebo po něm to jasně dokazují), měl ale styl a ten má u Velkého pádu stěžejní úlohu. Volný pád možná není tak dokonalým filmem o vzpouře proti společnosti jako třeba Americká krása nebo Matrix a přesto je možná i mnohem v současné sociální rovině zásadnější. Celkově je sice těžké tak odlišné filmy porovnávat, bez pardonu se ale musí říct, že je Volný pád zásadním filmem, který sice jak již bylo zmíněno není úplně dokonalý, přesto ale vše vynahrazuje bravurními oběma protagonisty, parádní atmosférou, schopnosti člověka skutečně se bát, chvílemi pobavit a ve finále se i skutečně zamyslet a i s bravurním soundtrackem Jamese Newtona Howarda. Mám trochu pocit, že Volný pád přece jen trošku zastínil ještě o ždibec lepší thriller z roku 1993 jménem Uprchlík (který má i o ždibec lepší Howardův soundtrack) a je to možná trochu škoda. Schumacher navždy zůstane v paměti lidem spíše jako režisér Batmana s Valem Kilmerem a Batmana s Georgem Clooneyem, Volný pád ale možná patří mezi jeho nejvýraznější a nejlepší dílo, které donutí k tomu si dohnat i zbytek Schumacherovy tvorby. Ten člověk měl totiž opravdu styl a když mu do ruky přišel silný scénář, tak dokázal sehrát velké divadlo.
Trailer:
Verdikt: 5 z 5
Photo © Warner Bros